Zpěv a hudba v islámu
Ve své knize Íhja 'ulúm ad−Dín imám al−Ghazálí uvádí výrok (hadíth) se zpívajícími děvčaty, hadíth o 'Ájše hrající si s panenkami a výrok o Habešanech předvádějících kopinické souboje v Prorokově mešitě, jak je Prorok (mír s ním) povzbuzoval „Do toho, Habešané, do toho!“, zeptal se ženy „Ájšo, chceš se dívat?“ a jak s ní vydržel, dokud ji to nepřestalo bavit. Poté píše: Všechny tyto Prorokovy výroky zaznamenané al−Buchárím a Muslimem v jejich knihách Sahíh jasně dokazují, že zpěv a hra nejsou zakázané (harám).
Lze z nich vyvodit následující:
1. Hra je přípustná, neboť Habešané měli ve zvyku si hrát a zpívat.
2. Je přípustné dělat to v mešitě.
3. Prorokovo zvolání „Do toho, Habešané, do toho!“ bylo povzbuzením a žádostí, aby pokračovali. Jak by potom jejich hra mohla být považována za zakázanou?
4. Prorok (mír s ním) zabránil Abú Bakrovi a Omarovi, aby překazili něčí hru a zpěv. Abú Bakrovi řekl, že svátek 'íd je slavnost radosti a že zpívání je způsob, jak tuto radost vyjádřit.
5. Při obou příležitostech zůstal dlouho s 'Ájšou − jednak ji nechal sledovat habeš− ské představení a jednak s ní naslouchal zpěvu dívek. To je důkazem toho, že je mno− hem lepší být veselý a potěšit ženy a děti hrou, než dávat najevo svůj nesouhlas s takovými druhy zábavy z pocitu přísné zbožnosti a asketismu.
6. Prorok (mír s ním) sám povzbuzoval 'Ájšu k této činnosti slovy: „Chceš se dívat?“ (al-Buchárí Muslim)
7. Je povoleno zpívat a hrát na buben...
...a v tomto duchu pokračuje al−Ghazálího rozprava na téma zpěvu.
Je zaznamenáno, že mnozí Prorokovi společníci (kéž je s nimi Alláh spokojen) stejně jako muslimští učenci druhé generace rádi poslouchali zpěv a neviděli na tom nic špatného. Existují výroky, které se staví proti zpěvu, ale všechny jsou slabé a badatelé prokázali, že jsou nespolehlivé. Jurista Abú Bakr ibn al−'Arabí říká: „Neexistuje žádný spolehlivý hadíth, který by zakazoval zpívání,“ a Ibn Hazm píše: „Všechno, co je napsáno o zákazu zpěvu, je nepravdivé a smyšlené.“
Zpěv je však často spojován s pijáckými večírky a nočními kluby, a proto ho mnozí učenci prohlásili za zakázaný nebo přinejmenším nevhodný. Tvrdí, že zpěv je v podstatě "prázdnou řečí", o níž se hovoří v tomto verši:
A mezi lidmi jsou i takoví, kdo si kupují prázdné řeči, aby bez znalosti svedli lidi z cesty Alláha, z níž posměšky si tropí: takové lidi čeká ponižující trest. (31:6)
Ibn Hazm říká:
„Tento verš odsuzuje chování, kterým se člověk vysmívá cestě Alláha. Každý, kdo tak činí, je nevěřící, a zůstane nevěřícím, i kdyby si koupil výtisk Koránu, protože ho bude chtít učinit objektem svého výsměchu a tak svést lidi na scestí. A právě to je to chování, které Alláh odsuzuje, nikoli prázdné řeči, v kterých si někteří lidé libují jen kvůli odpočinku a bez úmyslu svést někoho z Jeho cesty.“
Ibn Hazm také vyvrací argument těch, kdo tvrdí, že když zpěv nepatří k "pravdě", tak musí patřit k "omylu", a citují verš „Co jiného zbývá kromě pravdy než omyl?“ (10:32) Jeho komentář zní: Posel Alláha (mír s ním) pravil: „Skutky budou souzeny podle úmyslu, a každý dostane, co zamýšlel.“ (al Buchárí a Muslim) Proto ten, kdo naslouchá zpěvu s úmyslem použít ho na podporu hříchu je hříšník, a to platí kromě zpěvu i na všechno ostatní. A ten, kdo poslouchá zpěv s úmyslem osvěžit svou duši a tak získat sílu k plnění povinností vůči Alláhovi a konání dobrých skutků, je dobrým a poslušným služebníkem Alláhovým, a jeho činy patří k pravdě. Ten, kdo poslouchá zpěv bez úmyslu být poslušný nebo neposlušný, dělá něco neutrálního a neškodného, podobně jako ten, kdo se prochází po parku, stojí u okna a kouká se na oblohu, nosí modré nebo zelené šaty atd.
Nicméně ohledně zpěvu existuje několik omezení:
1. Témata písní by neměla být v rozporu s učením Islámu. Pokud jde například o píseň oslavující víno a zvoucí lidi ke skleničce, její zpěv i poslouchání jsou zakázané (harám).
2. I když téma písně nemusí být výslovně proti učení Islámu, způsob zpěvu může způsobit, že bude zakázaná. Takovým příkladem je třeba zpěv doprovázený svůdnými sexuálními pohyby.
3. Islám bojuje proti přemíře a přepychu ve všem, i v uctívání, a jak by tedy mohl tolerovat nemírné oddávání se zábavě? Člověk by neměl v takových činnostech ztrácet příliš mnoho času, protože co jiného je čas než život sám? Je neoddiskutovatelným faktem, že trávení času v těchto povolených činnostech spotřebovává čas, který by měl být vyhrazen pro konání náboženských povinností a dobrých skutků. Dobře to vystihuje výrok: „Neexistuje přemíra − jedině na úkor zanedbané povinnosti.“
4. Každý jednotlivec je sám sobě nejlepším soudcem. Jestliže určitý druh zpěvu podněcuje vaše vášně, vede vás k hříchu, vzbuzuje ve vás pohlavní pud a otupuje duchovnost, pak se mu musíte vyhýbat, a tím předcházet pokušení.
5. Učenci se jednomyslně shodují v tom, že pokud je zpěv provozován ve spojení se zakázanými činnostmi, například pitím alkoholu nebo oplzlostmi a hříšnostmi, pak je zakázán. Prorok (mír s ním) nás varoval, že lidé, kteří zpívají nebo poslouchají zpěv při takových příležitostech, budou přísně potrestáni: „Někteří lidé mého národa budou při poslechu zpěváků doprovázených hudebními nástroji pít víno a budou to nazývat jiným jménem. Alláh poručí, ať je spolkne země, a některé z nich změní na opice a vepře.“ (Ibn Mádža) To neznamená, že budou fyzicky přeměněni do vnější podoby opic a vepřů, ale že ponesou srdce opic a duše prasat ve svých lidských tělech.
A Bůh ví nejlépe.
Z knihy Povolené a zakázané v Islámu, Yusuf al-Qaradáwí