Barzach - Část 1. Živý ve svém hrobě

Uvidíme se na druhé straně. Jsi si jistý? Kam vlastně jdeš? A jak poznám, že se tam dostanu? Jaké to tam je?Můžeš mi o tom nějak říct? Jsou tam lidé, kteří mě znají? Viděl jsi můj domov? Jsem tam vnímán jako spravedlivý, nebo zlý? Co je vlastně skutečné na tom, co mě teď obklopuje?

Existuje tento svět, ve kterém žiješ, a zároveň jiný, neviditelný svět, který tě však vidí.
Alláh, andělé a další bytosti z neviditelné říše tě sledují. Věci kolem tebe jsou hlubší, než jak se zdají, a možná dokonce tento svět vnímají lépe než ty sám. A přesto jsi od něj jen krůček.

Všechno začíná základní pravdou: Ti, které jsme pohřbili, nejsou skutečně mrtví. Vstoupili do barzachu, paralelního světa, kde jsou lidé, kteří jsou stejně živí jako my. Někteří z nich sledují zelené ptáky, jejichž duše kdysi byly v tělech mučedníků, jak se vznášejí nad nimi. Jiní se topí v řekách krve. Někteří žijí v krásných domovech obklopeni rodinou, která je mrtvá už po desetiletí. Jiní jsou trýzněni příšerami s mnoha hlavami.

Co je tedy tato říše? Co víme o těch, kteří v ní přebývají? A jak by nám mohlo poznání tohoto světa pomoci lépe pochopit svět, ve kterém nyní žijeme? Co to znamená pro naši osobní cestu, když se snažíme najít cestu zpět k Alláhovi?

Před staletími putoval jeden voják pouští poblíž Kúfy v Iráku, hledajíc cestu do města. Bloudil, až narazil na jednoho z nejznámějších učenců své doby, Ibráhíma ibn Adhama - ale netušil, kdo to je. Přistoupil k němu a zeptal se: „Jsi otrok?“ Ibráhím odpověděl: „Ano.“ Voják se pak zeptal: „Kde jsou městská obydlí?“ Ibráhím mu odpověděl: „Pojď za mnou.“ A zavedl ho na hřbitov. Muž se zarazil a řekl: „Ptal jsem se tě na město!“ Ibráhím ukázal na hroby a řekl: „Tady je.“ Voják se rozzlobil, udeřil ho do hlavy a odvlekl ho do skutečného města. Tam se seběhli lidé a křičeli: „Co to děláš? To je Ibráhím ibn Adham!“  Muž se bránil: „Ale já se ho jen zeptal, jestli je otrok…“ Lidé se obrátili na Ibráhíma: „Mistře, proč jsi mu jednoduše neřekl, kdo jsi?“ Ibráhím odpověděl: „Zeptal se mě, zda jsem otrok, ale neřekl čí. Jsem služebník Alláha.“  Zeptali se ho: „A co jsi udělal, když tě udeřil?“  Odpověděl: „Modlil jsem se, aby mu Alláh dal ráj.“ „Proč bys to dělal?“ divili se. Odpověděl: „Protože jsem věděl, že budu kvůli němu odměněn, a nechtěl jsem, aby byl kvůli mně potrestán.“ „Ale proč jsi ho vůbec vzal na hřbitov?“ ptali se dále. „Řekl ti, že hledá město.“ Ibráhím odpověděl: „Všiml jsem si, že když lidé vstoupí do svých hrobů, zůstanou tam. Ale nikdo se odtamtud nikdy nevrátí.“ Jinými slovy, hřbitov je místo skutečně živých. 

Říká se, že tajemstvím úspěchu je být o krok napřed. Pro zbožné předky však tajemství spočívalo v tom, že byli vždy o jednu zastávku dál. Už nyní žili v duchovní realitě budoucího světa. Ale co kdybychom mohli přijít k hrobům našich předků a jednoduše se jich zeptat, jaké to tam je?

V jednom vyprávění od Džábira (nechť je s ním Alláh spokojen) Prorok (mír s ním) řekl: „Kdysi cestovala skupina lidí z Banu Izrael, a během cesty míjeli hřbitov… A když tam dorazili, řekli si navzájem: ‚Pojďme se pomodlit dvě rak'ah a poprosit Alláha, aby někoho z těchto lidí přivedl zpět, aby nám mohl říct o smrti a o životě v hrobě.‘ A tak se všichni pomodlili dvě rak'ah a pak vzývali Alláha. A hned poté se z hrobu zvedl muž, otřásl ze sebe prach a řekl: ‚Ó lidé, nechtěli jste nic jiného než toto. Zemřel jsem před sto lety a žár mé smrti stále ještě neochladl. Můžete tedy poprosit Alláha, aby mě vrátil do stavu, v jakém jsem byl předtím?‘“

Pravdou ale je, že nepotřebujeme mrtvé, aby nám říkali, jak skutečná smrt je a že všichni jednoho dne skončíme v barzachu. Každá duše, která kdy chodila po této zemi a zemřela, je nyní tam.

Zamyslete se nad tím: Právě teď žije na Zemi téměř 8 miliard lidí. Ale v barzachu hovoříme o odhadech až 117 miliard lidských duší. A protože přesné číslo neznáme, stačí si vzpomenout na to, co Alláh říká: „A tolik lidí a národů mezi tím.“

Jak dlouho tam budete žít? Až do Dne soudu. To znamená, že naprostá většina lidstva strávila v barzachu delší dobu než na Zemi. A možná tam vstoupíte zítra a budete tam žít tisíce let.

A proto se tomu říká hayatul-barzakh – "život barzachu". Máte tam celý život, rodinu, přátele, dospělé i děti. Máte domov a sousedství. Je tam jídlo a pití a dokonce i zvířata patřící do této říše. Všechny prvky života tam existují, ale v jiné dimenzi, s vlastním časem a prostorem.

Není to jako svět, ve kterém stárneme, ani jako ráj, kde budeme všichni stejně staří. Dokonce se můžete zdánlivě nacházet na dvou místech najednou, nebo se mezi nimi přesouvat neuvěřitelnou rychlostí.

Vzpomínáte na Proroka (mír s ním), jak vedl proroky v modlitbě v mešitě Al-Aqsá v jednom okamžiku, a téměř hned poté mluvil s každým z nich v sedmi nebesích?

Co když můžete být ve svém hrobě jeden moment, a hned poté pod Alláhovým trůnem? Čím spravedlivější jste, tím větší máte rozsah pohybu a můžete cestovat tímto světem jako v první třídě.

Nejdůležitější ale je, že barzach se odehrává právě teď. Zamyslete se nad Mojžíšem a Faraónem,
kteří jsou nyní v tomto světě naživu. Prorok (mír s ním) viděl Mojžíše (mír s ním), jak se sám modlí ve svém hrobě, zatímco my stále čteme o tom, jak byl kdysi sám v kolébce na Nilu. A zatímco lidé zde čtou o tom, jak Faraón vrhal lidi do ohnivých jam, Alláh jej právě teď vrhá do ohnivé jámy tam.

Všechno toto je stejně reálné jako to, co je přímo před námi. I když to fyzicky nemůžeme vnímat, existují brány do barzachu, které nám připomínají jeho rozměry. Někdy se do něj dostaneme ve snech, a když jsme vzhůru, hrob na nás hledí, jako brána do světa nových skutečností. A my jsme od vstupu do této dimenze vzdáleni jen jeden úder srdce… nebo jednu bombu.

Imám Hasan al-Basrí (nechť mu Alláh prokáže milost) řekl o každém z nás: „Ó, synu Adama, jsi jen počet dní. Když jeden den uplyne, část tebe zmizela.“

A pokud jde o naše utlačovatele, pamatujeme si, že i oni jsou jen omezený počet dní. Alláh říká: „Nebuďte vůči nim netrpěliví – my jim odpočítáváme jejich dny.“  Ibn al-Abbás (nechť je s ním Alláh spokojen) řekl, že to znamená: „Počítáme každý jejich nádech v tomto životě.“

A až se probudíte v tomto světě, víte jistě, do které skupiny budete patřit? Budete létat s mučedníky, kteří už nikdy nepoznají bolest, protože zasvětili celý svůj život Alláhovi? Nebo budete hnít v mukách spolu s tyrany, kteří způsobili tolik utrpení na Zemi? Budete mezi upřímnými věřícími, kteří opravdu spočinuli v míru a těší se na radost, která teprve přijde? Nebo budete mezi nevěřícími a pokrytci, kteří zažívají náhled na věčné utrpení Nebo jste někde mezi tím, nedokonalý věřící s dobrými i špatnými skutky, čekající, zda za své hříchy zaplatíte, nebo zda je Alláh ve své milosti přehlédne? Na této stanici bude vše jasné. Proto, když Uthmán (nechť je s ním Alláh spokojen) stál u hrobu, plakal, dokud jeho vousy nebyly mokré. Lidé se ho ptali: „Když se mluví o ráji a pekle, nepláčeš tolik. Ale když stojíš u hrobu, proč tolik slzíš?“ Odpověděl: Prorok (mír s ním) řekl: „Hrob je první stanice na cestě do posmrtného života. Pokud v něm člověk uspěje, vše po něm bude lepší. A pokud je hrob špatný, pak vše, co přijde po něm, bude ještě horší. Nikdy jsem neviděl nic děsivějšího než hrob.“ 

Ale hrob nemusí být jen místem děsivé nejistoty. Může být také místem odpočinku a odměny. Pro některé lidi je hrob místem klidu. Nasroukh (nechť mu Alláh prokáže milost) řekl: „Není lepší domov pro věřícího než jeho hrob. Byl zbaven starostí tohoto světa nebo Alláhova trestu.“

A pro ty z nás, kteří ztratili někoho, kdo byl největším zdrojem radosti v našem životě, může být hrob místem, kde se konečně znovu shledáme s těmi, které tolik milujeme.

Uthman ibn Sauda (nechť mu Alláh prokáže milost) vyprávěl, že jeho matka Raahiba (nechť jí Alláh prokáže milost), která byla zbožnou ženou, se na něj podívala a řekla mu při své smrti: „Můj synu, neopouštěj mě - ani za života, ani po smrti.“ A tak ji chodil navštěvovat na hřbitov, stejně jako ji navštěvoval doma, a modlil se za ni. Jednou ji uviděl ve snu – byla krásná a dostávala nekonečné dary, hedvábné oděvy a parfémy. Pak se k němu otočila a řekla: „Jsem šťastná, když mě přijdeš navštívit k mému hrobu. Nepřestávej za mnou chodit.“

Zamysli se nad svým hrobem

Přemýšlej o svém vlastním hrobě, který jednoho dne navštívíš – a kde budeš žít po neznámou dobu.

• Jak bude vypadat?
• Jaký bude mít pocit?
• Jak bude vonět?

Když zemřel Abdulláh bin Ghalib (nechť mu Alláh prokáže milost),
z jeho hrobu se ihned po pohřbu linula úžasná vůně, jako mlha.

Později byl spatřen ve snu a byl tázán na ty vůně. Odpověděl: „Byl to dech mé recitace Koránu a můj půst.“

Tvůj hrob se staví už nyní

Když začínáš ramadán, přemýšlej o svém půstu a dechu. Tvůj hrob dýchá. Je to dům ve výstavbě. Je to brána do skutečnosti, kterou většina lidí ignoruje, přesto je naprosto nevyhnutelná. Jak bude vypadat tvá druhá strana? Co jsi postavil, co na tebe čeká? Jaké odpovědi najdeme pod povrchem, které nám dají dost jasnosti, aby tento krutý svět nahoře dával o něco větší smysl?

Imám Omar Suleiman

​Omar získal následující vzdělání:​

• Bakalářské tituly v oboru účetnictví a islámského práva.​
• Magisterské tituly v islámských financích a politické historii.​
• Doktorské studium islámského myšlení a civilizace na Mezinárodní islámské univerzitě v Malajsii (šáfi'ovský madzhab).