Obrovský omyl

Seděla jsem se svými dětmi na autobusové zastávce v Drážďanech. Moje maminka (nemuslimka) stála o kus dál, páč vypalovala zobák, poté vytáhla mobil a začala nás fotit, úplně normálně fotila svou dceru i vnoučata. V tom k ní přistoupil jeden muž a řekl jí, co si to dovoluje! Zastávka plná lidí, všichni koukali na mámu jako na nepřítele, vražedné nenávistné pohledy a jedna paní s dítětem dokonce vzala do ruky foťák, se kterým začala mámu fotit. Podívala se směrem ke mně a ukázala mi palec nahoru.

Chvíli jsem byla zmatená, co se to děje a proč se tak chovají? Ani máma v tu chvíli nepochopila - o co jde, vzala telefon a ukázala mladíkovi fotky jako důkaz - nefotila jsem Vás. On jí naznačil, že nešlo o něj, ale o nás! A máma na to: „Ale to je moje dcera!“ Okamžitě jsem pochopila, o co jde a začala jsem vysvětlovat: „To není problém, ona je moje máma.“ Paní, která fotila mámu, přišla a omluvila se jí. Prý by je vůbec nenapadlo, že patříme k sobě…
Řekla jsem jim - jak moc děkuji! Byla to totiž ta nejkrásnější reakce, kterou jsem kdy zažila. Vůbec jsem to nečekala!

Žijeme v době, ve které si někteří lidé na ulici vyfotí kohokoli a fotografii následně sdílí na sociálních sítích, kde se dotyčnému samozřejmě posmívají. Nechutné ponižující komentáře, ať už kvůli oblečení nebo vzhledu jako takovému, je to smutné, ale je to tak! Jsem hrozně ráda za každého, kdo s něčím takovým nesouhlasí a nemlčí. Proto si tohle budu pamatovat celý svůj život! Snažit se ochránit zahalenou muslimku, úplně cizí holku s dětmi, to od nich bylo hrozně milé. Ráda na to vzpomínám a nesmírně si toho vážím.