Míšánek

Od minulého týdne jsem jezdila na veterinu s Míšánkem (morče) skoro každý den. Jsem překvapena z toho, jak na mě pokaždé lidé v čekárně byli milí, usmívali se a dokonce bylo pár momentů, kdy jsme se smáli všichni společně. Například, když si se mnou jeden pejsek chtěl hrát, začal mi kousat botu a hrozně ho zajímala i moje abaya, pod kterou strkal svůj čumák. Samozřejmě se mi jeho páníček omlouval a hafana napomínal, ale říkala jsem s úsměvem, že je to v pohodě. Lékaři byli též super. Míša šel i na zákrok, když jsem si ho vyzvedávala, předávala mi Míšu šéfová z fitnessu (kam chodím), což bylo velké překvapení pro nás obě a velmi hezky a přátelsky mě přivítala. Mám z toho radost a jsem vděčná za své pozitivní zkušenosti, alhamdulillah, konečně taky viděli "Arabku v černém pytli" s nějakým zvířátkem na veterině, že jo, která "nedělá scény", když se k ní přiblíží pes! Ale jako nebudu lhát, jeden tam byl obrovský a toho jsem se bála, od mala se totiž bojím velkých psů.

Co se týče Míšánka, náš mazlíček a král okurek, ten nám včera umřel. Byla jsem smutná a na druhou stranu se mi i ulevilo, protože už jsem nechtěla koukat na to jak trpí. Já vím no, pro někoho je to k smíchu, protože to bylo jen "blbé morče", ale byl mezi námi pár let a patřil k nám. Kluci to vzali statečně a jsem na ně za to pyšná! Připravovala jsem je na jeho odchod a učím je, že smrt patří k životu, udělala jsem Míšovi hrobeček, kam jsme se šli společně podívat a rozloučit se. Další zvířátko kluci už nechtějí a já jsem vlastně ráda. Míšánek byl krásná zkušenost a byl to můj medvídek, ale nějak nemám povahu koukat pak na ty konce. Každopádně jeho pískání mi bude chybět.