Milé setkání

Stojím u pokladny a slyším za mnou paní, která nás prosí, jestli bychom ji pustili, protože má jen pár housek. Otočím se a vidím svou paní třídní učitelku (má milovaná), která mě učila v první, druhé a třetí třídě! Jojo, to už je pár let. Koukám na ni s velkým úsměvem a říkám: „Tak prosim (ukazuji, ať jde přede mě).“ Hned mě poznala, s úsměvem řekla mé jméno, objala mě a dala mi veeeelkouuuu pusu na tvář. Zeptala se na mé děti a celou mou rodinu, kterou moc pozdravovala.
Zavtipkovala a řekla mi: „Ty hele, Julinko, já bych tě možná venku na ulici ani nepoznala!“ Začala jsem se fakt smát a než jsem stačila něco říct, tak povídala: „Ty hele, ale to asi ne, ty tvoje oči, to je prostě Julinka!“ Smály jsme se obě dvě a bylo nám úplně jedno, že na nás všichni koukají.

Naposledy jsme se viděly při šerpování prvňáčků, kdy naše škola slavila třicáté výročí a ona byla pozvána jako dlouholetá paní učitelka, při této příležitosti se seznámila s mým mladším synem, prý je celý po mamince. To naše shledání bylo po dlooouuuhých letech a bylo velmi dojemné. Už je to nějaká doba a já jsem šťastná, že jsme se opět takhle náhodně setkaly. I když v rychlosti a na takovém místě, ale o to víc si toho člověka vážím, protože se ke mně s radostí přihlásila sama a vlastně nemusela, mohla jen poděkovat a jít. A to mě neskutečně zahřálo, protože ať máme na sobě cokoliv a víru jakoukoliv, stále jsme to my.

Je krásné, když se k nám hlásí učitelé, spolužáci apod., mě to teda vždy potěší a děkuji Bohu, protože vidím, že jsem kolem sebe měla opravdu lidi, kteří mě měli a mají stále rádi a i kdybych měla na hlavě hrnec, přijdou za mnou ♥️