Květinářství

Hrozně jsem spěchala, vešla jsem do květinářství a hned jsem začala paní prodavačce povídat, co potřebuji. Ona: „Vy mluvíte česky?!“ Odpověděla jsem: „Ano, ano, jsem Češka.“ Kouká na mě jak na blázna, ale vidí, že nedočkavě čekám, jde mi ukázat květiny a přitom mi říká: „Já bych vás tipovala tak na Kuwait, Saúdskou.“ Pousmála jsem se a odpověděla jsem jen, že ne. Viděla jsem na ní mírnou nervozitu, v tom se na mě podívala a řekla: „Hrozně Vás obdivuji!“ Úplně jsem se zarazila a koukala jsem pro změnu jak blázen já a ona pokračovala: „Víte, já jsem také muslimka, pocházím z..., ale nikde to neříkám. Tady to lidé nepochopí, tady jak slyší slovo muslim, okamžitě nás považují za špatné lidi a já si nemyslím, že jsem špatný člověk. Nechci, aby si to lidé mysleli, nechci, aby se mě lidé báli. A Vy, Češka, a nosíte hidžáb, obdivuji Vás!“ Úplně jsem ji pochopila, ve všem. Řekla jsem jí, jak ji chápu a chce to jen čas, kdy lidé pochopí, že kolektivní vina neexistuje a i mezi námi jsou dobří lidé, kteří chtějí žít poklidným životem. Mluvily jsme o hrozně špatných věcech, které se dějí ve jménu islámu a jak moc jsou ti lidé (teroristé) zlí! A také jsem jí vyprávěla mou pozitivní zkušenost, kolik nemuslimů vlastně znám, co jezdí do uprchlických táborů a pomáhají tam lidem! Kolik nemuslimských přátel mám, kteří mě berou a mají mě rádi. Vyprávěla jsem a vyprávěla, měla radost, když slyšela mé zkušenosti.
Dále se zeptala: „A vy jste hrozně mlaďounká, tak kolem dvaceti?" Začala jsem se smát (radostí samozřejmě) a řekla jsem, jaké už mám dva velké rošťáky. Nechtěla věřit! Následovala úplně normální ženská drbárna o životě. A to jsem tam přišla s tím, jak moc pospíchám, no!