Zákazy a příkazy v islámu, proč?

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

Téma, kterému mnoho lidí nerozumí a často se ptají: Proč musíte něco dodržovat? Nestačí mít víru jen v srdci?

Každý člověk má přirozenou potřebu k něčemu nebo někomu vzhlížet a něco následovat - byl tak stvořen. Věřící následuje své náboženství, zatímco nevěřící se upíná k určitému životnímu stylu, přidává se k různým subkulturám a přijímá jejich pravidla. Je to lidská přirozenost. A kdo zná lidskou bytost nejlépe? Přeci Ten, kdo ji stvořil - Stvořitel všeho a všech.

Když člověk vyrobí telefon, ví nejlépe, jak s ním zacházet, aby fungoval správně a dlouho vydržel. Stejně tak Bůh, který stvořil člověka, přesně ví, co je pro něj nejlepší. A dal nám návod na šťastný a vyrovnaný život. Záleží jen na nás, zda se tímto návodem budeme řídit, nebo ne.

Žít podle islámu znamená žít ve spokojenosti - jak po stránce duchovní, tak i zdravotní a společenské.

Co znamená přesně uctívání?

Uctívání je spojení s Bohem - snaha dodržovat to, co Náš Vševědoucí přikázal a zakázal. Je to projev lásky, vděčnosti a odevzdání se.

Víra je jako klíč k ráji - ale každý klíč má zoubky, bez kterých by nefungoval. Stejně tak víra, pokud není naplněna skutky, není úplná.

Představme si květinu - aby byla zdravá, krásná a šířila svou jedinečnou vůni, potřebuje péči. I víra vyžaduje pozornost a stálou péči. Musí být „zalévána“ modlitbou, dobrými skutky a bohabojností. Bez toho nikdy nedosáhneme skutečného vnitřního klidu a spokojenosti.

Naším úkolem - a zároveň přirozeností - je uctívat svého Stvořitele. Ne kvůli Němu, neboť On je Soběstačný a Není na nás závislý. Ale pro naše vlastní dobro. Každé Jeho stvoření Ho velebí a svým způsobem k Němu vzhlíží. Proč? Protože On je Stvořitel, a každé srdce k Němu poutá nevysvětlitelná vazba - ať už si to člověk přizná, nebo ne.

Zajímavé je, že mnohým věcem, které jsou v islámu zakázané, se přirozeně vyhýbají i nevěřící lidé, protože dávají přednost zdravému životnímu stylu, harmonii a pevnému rodinnému zázemí. Všichni pocházíme od Něj. A tak je naprosto přirozené, že člověk, ať už vědomě nebo nevědomě, hledá správný směr - hledá Jeho návod pro život. Jen si to každý pojmenoval trochu jinak.

Na druhou stranu je pochopitelné, že si člověk někdy představuje Boha podle sebe - jako by měl lidské vlastnosti, lidskou podobu, nebo dokonce lidské potřeby. Říká si třeba: „Bůh potřebuje člověka“ nebo „Bůh potřebuje uctívání“. Proč? Protože nic jiného neznáme. Nedokážeme si představit nic vyššího, než co známe ze svého světa.

V Koránu se například píše, že Bůh slyší, že má oči či ruce. A automaticky si to představíme lidsky - jako naše uši, naše oči, naše ruce. Stejně tak si ráj představujeme jako tu nejluxusnější dovolenou: krásné pláže, výjimečné jídlo, dokonalý klid. A peklo? To se v naší mysli často zhmotní jako hororová scéna, něco mezi pohádkovým strašidlem a filmovým zlem. Takové představy známe z dětství, z pohádek, filmů, knih.

Avšak každý muslim ví, že Bůh není člověk. Nemá lidské vlastnosti, nemá lidskou podobu. Nic z toho, co si dokážeme představit, se Mu nepodobá. Vždyť i pes slyší a vidí - ale jeho uši a oči nejsou jako ty naše. Proč bychom tedy měli předpokládat, že vlastnosti Stvořitele jsou podobné těm lidským?

Ráj je podle islámu místem, kde se nachází to, co žádné lidské oko nikdy nespatřilo, co žádné ucho nikdy neslyšelo a co žádné srdce nikdy nepocítilo. Jeho krása je naprosto nepředstavitelná - i ta nejluxusnější představa je proti tomu nicotná. A stejně tak peklo - i kdybychom si ho představovali jako to nejhorší, co známe, bude mnohem děsivější, než si kdy dokážeme představit.

Má Bůh radost, když vidí, jak Ho lidé uctívají?

Ano, Bůh má radost, když člověk upřímně usiluje o Jeho blízkost a uctívá Ho. Vždyť Bůh si přeje ráj pro všechny lidi - každý z nás má v ráji své připravené místo. Dává každému šanci, aby se napravil, činil pokání a díky Jeho milosti mohl vstoupit do ráje. Bůh miluje zbožné muslimy, kteří se snaží žít podle Jeho vůle a hledají Jeho spokojenost.

Na druhou stranu se Bůh hněvá na ty, kteří Ho vědomě odmítají, jsou pyšní, nevděční a šíří na zemi zkázu. Bůh nemiluje nespravedlnost a nespravedlivé jednání. Ale přesto je Jeho milost nekonečná a vždy dává prostor k návratu - dokud je čas.

Muslim není nikdy nešťastný?

Otázkou je: co vlastně znamená být šťastný?

Můžeme kolem sebe vidět mnoho lidí, kteří mají vše, co si dnešní svět spojuje se štěstím - luxusní auta, krásné domy, zdravé děti, cestují po světě - a přesto nejsou šťastní. Jsou neklidní, nenaplnění, pořád něco hledají. Mají radost jen krátce, a pak ji zase ztrácí. Někdy nás až šokuje, když spáchá sebevraždu známá osobnost nebo někdo, kdo zvenčí působil, že má „dokonalý život“.

Štěstí totiž není o penězích, majetku ani přepychu, jak si mnozí myslí. Skutečné štěstí je o vnitřním klidu. Kdo ho nemá, nebude nikdy spokojený - a kdo ho má, ten nepotřebuje mnoho, a přesto žije s úsměvem a srdcem plným vděčnosti.

Člověk, který má správnou, čistou a hlubokou víru, se dívá na život jinak. Jeho cílem není tento svět, ale ráj. Děkuje Bohu za všechno - dobré i špatné - a spoléhá se jen na Něj. I v těžkostech hledá smysl, věří, že každá zkouška v sobě nese něco dobrého, a ví, že nic na tomto světě netrvá věčně. Zároveň si váží každého daru a doufá, že s ním naloží správně.

V islámu jsou zkouškou jak těžkosti, tak i dary - bohatství, zdraví, rodina, úspěch, inteligence… A pokud dá Bůh, pak všichni, kdo obstojí, dojdou na konci této cesty k opravdovému, věčnému štěstí.

A co nepraktikující muslim?

Muslim je především člověk - ne naprogramovaný stroj. Každému se může stát, že víru praktikuje méně, než by měl. Někdy vynechá modlitbu, někdy poleví v jiných svých povinnostech. Ano, stává se to. Každý dělá chyby, každý někdy hřeší - jsme jen lidé.

Důležité je, aby takový stav netrval příliš dlouho a aby člověk nezapomněl na to, kde je jeho místo, odkud pochází a kam směřuje. Aby se vrátil, činil pokání a s nadějí hledal Boží odpuštění. Islám nečeká od nikoho dokonalost, ale upřímnou snahu a otevřené srdce.

Jiná situace ale nastává, pokud muslim přestane praktikovat z důvodu, že něco z Božího přikázání nebo zákazu neuznává. V takovém případě už nejde jen o slabost nebo chybu, ale o problém ve víře samotné - protože popírat to, co Bůh stanovil, je vážná věc.

A Bůh ví nejlépe.