Výchova dětí v islámu

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

Proč muslimové vedou své děti k islámu, proč jim nedají na výběr? Jak vychováváte své děti vy a jak byste přijala, kdyby jedno z vašich dětí od islámu odstoupilo? Pokud byste měla holčičku, nutila byste ji k hidžábu? 

Základem celé této otázky je rozumný a vyvážený pohled  - protože každý člověk vychovává své děti podle toho, čemu sám věří, co považuje za správné a důležité. To je naprosto přirozené. Křesťan vychovává své děti v křesťanské víře, žid v judaismu, ateista v ateismu. Vegetarián svým dětem pravděpodobně nebude podávat maso. Stejně tak sportovec, vyznavač zdravého životního stylu nebo abstinent nebude děti učit jíst vepřové maso nebo pít alkohol - a zároveň jim vysvětlí, proč.

U muslimů je to stejné. Nikdo přece neočekává, že by muslim vedl své děti k ateismu nebo jim řekl, aby si „svobodně vybraly“, když sám věří, že islám je poslední správná cesta, která -  s Boží milostí -  vede do ráje.

Vychováváme své děti především ke slušnosti, úctě, toleranci a zodpovědnému způsobu života. Učíme je islámu a zároveň jim otevřeně vysvětlujeme i kontroverzní témata – protože žijeme v nemuslimské zemi a víme, že se s těmito tématy budou setkávat.

Nikdy jsem nebyla člověk, kterému by záleželo na tom, aby naše děti byly „hlavně Alžířané“ nebo „hlavně Romové“. Kultura a zvyky jsou pro nás druhořadé. To, že naše děti nesou v sobě obě identity, je přirozené a těší nás to, ale tím nejdůležitějším je pro nás předat jim krásu víry, která nás spojuje. Islám vnímáme jako dar a naše povinnost i radost je přiblížit ho dětem co nejkrásnějším způsobem.

Nepreferujeme, s kým se naše děti kamarádí – naši kluci mají přátele mezi muslimy i nemuslimy, a každý je u nás doma vítán se stejnou otevřeností.

Co se týče donucování v islámu, s tím zásadně nesouhlasíme. Považujeme to za nesprávné. Nikdy jsme naše děti do ničeho netlačili. Vždy jsme respektovali, když nám řekly, že něco nechtějí. Oba s manželem věříme, že děti by neměly vykonávat náboženské povinnosti kvůli rodičům, ale pouze kvůli Bohu. Totéž by platilo i v případě hidžábu, kdybychom měli dceru. Chceme vidět naše děti šťastné, klidné, vnitřně přesvědčené – ne znechucené vírou jen proto, že k ní byly nuceny.

Dítě je člověk, má svá práva a mělo by mít prostor vyjádřit své pocity a názory. Věříme, že islámská výchova je především o lásce, vysvětlování, dialogu a dobrém příkladu. Ne o křiku, příkazech a zákazech.

S dětmi máme - chvála Bohu - přátelský vztah, ale zároveň vědí, kde jsou hranice a co si mohou dovolit. Ve výchově se s manželem plně podporujeme, nikdy nestojíme proti sobě. To, co řekne táta, platí – a stejně tak platí i to, co řekne máma. Můj manžel navíc klade důraz na to, že maminka je pro děti vším - „máma, máma, máma… a až potom táta“, říká často.

Nepředstavujeme si, že naše děti nikdy neudělají chybu nebo hřích – jsme realisté. I my sami jsme jen lidé. Počítáme s tím, že v dospívání možná zabloudí, udělají chyby nebo se vzdálí od víry. Ale víme, že pokud si své chyby uvědomí, poprosí Boha o odpuštění a budou se snažit napravit, je to ta nejdůležitější věc.

Co ale můžeme říct s jistotou: nikdy se k nim neobrátíme zády. Ať se stane cokoli, jsme tady pro ně - dokud budeme žít. A i kdyby se stalo to nejhorší a jeden z našich synů by z víry odpadl, pořád by to byl náš syn. Modlili bychom se k Bohu, aby jej navrátil zpět - a aby z tohoto světa neodešel ve stavu, ve kterém by ztratil věčnost.

Neříká se náhodou, že muslimové mají bít děti, aby se modlily? 

Prorok Muhammad (mír s ním) svým výrokem v žádném případě nemyslel násilné bití ve smyslu, jak ho chápe většina lidí pod českým slovem „bít“. Cílem tohoto výroku bylo zdůraznit důležitost modlitby, zvláště u dětí v období dospívání, kdy bývají často pohodlné nebo ztrácí motivaci – v dnešní době například kvůli televizi, hrám či internetu.

Rodiče mají své děti opakovaně upozorňovat na čas modlitby, s trpělivostí a důsledností. Pokud dítě i přes opakované výzvy odmítá vstát a dál leží, může následovat symbolické, jemné popostrčení – v duchu výzvy typu „no tak vstávej, lenochu“. Nikdy se však nesmí jednat o úder na citlivá místa, jako je obličej či hlava, a nesmí jít o nic agresivního, bolestivého ani ponižujícího.

A i tak má tento krok v islámu jasné podmínky: dítě musí být předtím náležitě vychováváno v duchu islámu a vést k modlitbě už od sedmi let. Nelze tedy přijít například v jedenácti letech za dítětem a najednou po něm něco vyžadovat, když jsme ho k tomu dříve vůbec nevedli. Zodpovědnost rodiče je začít s výchovou včas, laskavě a s porozuměním.

Neexistuje žádný zaznamenaný případ, že by Prorok Muhammad (mír s ním) někdy udeřil dítě. Právě naopak – měl děti velmi rád, projevoval k nim laskavost a pochopení, byl trpělivý vůči mladým lidem a vybízel ostatní, aby se k nim chovali stejně.

Modlitba je jedním z pilířů islámu a zároveň první věcí, na kterou bude muslim tázán v hrobě. Je klíčem k otevření první pomyslné brány na onen svět. A pokud ji člověk zanedbával - jen Bůh ví, co ho čeká dál. Proto je tak důležité děti k modlitbě vést s láskou, důsledností a dobrým příkladem.

Mluvíte s dětmi arabsky? 

U nás doma se arabsky nemluví, já s dětmi mluvím pouze česky, manžel zase alžírským dialektem.

Navštěvují vaši synové modlitebnu v ČR? 

Kluci mají hlavně školu a věnují se odmalička fotbalu, takže učení, úkoly, tréninky a zápasy, málokdy mají čas na to, aby zašli do mešity na povinnou modlitbu nebo páteční kázání (modlí se doma) inšáAlláh si to časem dokážou skloubit dohromady. Co se týče různých aktivit v mešitě o prázdninách, záleží vždy na nich, zda chtějí, nebo nechtějí, my je nenutíme.

Máte strach z toho, že vaše děti budou pít alkohol, brát drogy apod., neboť žijete v nemuslimské zemi? 

Jsem máma, a pochopitelně - nějaké obavy vždycky mám, to k rodičovství patří. Ale s dětmi otevřeně mluvím o všem. Velmi dobře vědí, co je špatné a proč.

Důležité je si uvědomit, že děti se mohou „zkazit“ kdekoliv - muslimská země v tom není výjimkou. Ani samotný život v muslimské zemi, ani muslimská komunita, ani přátelé muslimové v nemuslimském prostředí nezaručí, že dítě zůstane na správné cestě. To je realita.

I v muslimských státech se děti dopouštějí různých chyb - kouří, zkouší drogy, jezdí bez řidičského průkazu, chodí na diskotéky, mají nevhodné kontakty. Stejně tak existují problémové „partičky“ i mezi muslimskou mládeží v nemuslimských zemích. To všechno rodič nemůže vždy ovlivnit - a Bůh ví nejlépe.

To, co jako rodiče můžeme a máme udělat, je dát dětem pevný základ. A ten začíná doma - ne v mešitě, ne u kamarádů, ale právě doma. Když jako rodič udělám maximum, vychovávám s láskou, příkladem a vírou, pak můžu s klidným srdcem přijmout, že dál už je to na nich. Každý člověk je nakonec zodpovědný sám za sebe.

Setkali se vaši kluci někdy s rasismem nebo islamofobií? 

Alhamdulilláh ne, vidí to jen na sociálních sítích, oni sami však žádné problémy nemají. Navštěvují multikulturní školu a zatím nikdo jejich původ či náboženství neřešil. 

Jak řešíte ve škole Vánoce? 

My jsme to vlastně nikdy nijak zvlášť neřešili. Už ve školce jsem oznámila, že neslavíme Vánoce ani s nimi spojené tradice, protože jsme muslimové. Vždy to bylo přijato s pochopením a respektem - nikdy to nikomu nepřišlo divné. Naopak, většina lidí to vnímala jako naprosto logické a nikdo od nás nikdy nic v tomto směru nevyžadoval. A tak je tomu, díky Bohu, dodnes.

Normální, rozumný člověk ví, že respekt a tolerance nespočívají v tom, že musíme slavit svátky, které nám nepatří.

Nikdy jsme to nevnímali jako nějaký zákaz, a stejně tak to nebrali ani naši kluci. Byla to pro nás přirozená věc – nejsou to naše svátky, takže není důvod, proč bychom je měli slavit. Místo toho máme, chvála Bohu, své vlastní svátky – íd al-Fitr a íd al-Adhá, a ty si vždy užíváme naplno. Napeču cukroví a různé dobroty, dáváme si dárky, koukáme na naše oblíbené filmy a většinou vyrazíme i na výlet. Kluci tak nikdy neměli pocit, že by o něco přicházeli jen proto, že neslavíme Vánoce.

A upřímně - umí si někdo představit žida nebo ortodoxního křesťana, jak slaví islámské svátky? Asi těžko. A nikdo to od nich ani neočekává.

Naši kluci maximálně popřejí svým nemuslimským kamarádům hezké svátky, a oni zase popřejí jim v době našich islámských svátků. A tím je to vzájemně vyřešeno, s respektem a bez zbytečného nátlaku.

Ale v ČR jsou muslimové, kteří Vánoce slaví, víte o tom? 

Samozřejmě o tom vím a nejsou to jen muslimové v ČR, ale mě upřímně vůbec nezajímá, kdo Vánoce slaví a kdo ne, z náboženského hlediska je tohle téma naprosto jasné a každý ať si dělá, co chce. My, jako rodina, to máme takto, alhamdulilláh, jak je to v jiných rodinách, není naše věc. 

Kéž nás i naše děti Bůh ochraňuje a vede správnou cestou. Ámín. 

A Bůh ví nejlépe.