Rozvod v islámu?

Rozvod v islámu existuje, ale pro každého muslima by měl být až poslední možností. Pokud je to možné, měli by se partneři pokusit své manželství zachránit. Pokud to není možné, mají právo na rozvod jak muž, tak žena, přičemž každý z nich má v tomto procesu své povinnosti.

V islámu se rozvod obecně dělí do dvou kategorií: rozvod ze strany muže, nazývaný talaq, a rozvod ze strany ženy, nazývaný chula. Pokud se rozvádí muž, je povinen se o ženu starat po dobu tří měsíců a žena si ponechává věno, které jí při sňatku daroval. Pokud o rozvod požádá žena, vrací věno a nemá nárok na to, aby se o ni muž dále staral.

Rozvod ze strany muže:

• Muž se nemůže rozvést se svou ženou kdykoli se mu zlíbí. Rozvod je zakázán během její menstruace, mezi menstruacemi, pokud s ní měl pohlavní styk, a během šestinedělí. 

• Muž se se svou ženou může rozvést maximálně třikrát. Pokud se rozvede jednou a chce svou manželku zpět během její čekací lhůty (tři měsíce nebo tři periody), mohou se k sobě vrátit bez nové manželské smlouvy. Pokud čekací lhůta uplynula, musí uzavřít novou manželskou smlouvu podle islámských předpisů. Totéž platí i pro druhý rozvod. Po třetím rozvodu je však rozvod definitivní a návrat k původnímu manželovi není možný. Pokud by se přesto chtěli vrátit k sobě, žena se musí nejprve provdat za jiného muže, mít s ním pohlavní styk, a teprve poté, co se s ním rozvede, se může teoreticky vrátit ke svému bývalému manželovi. Toto však nesmí být plánované, jinak by to bylo považováno za hřích.

• Muž, který vyřkne všechna tři prohlášení o rozvodu najednou, nejedná správně. Názory učenců se liší v tom, zda se to počítá jako první rozvod nebo jako definitivní rozvod.

• Muž se může se ženou rozvést i během těhotenství, avšak až do porodu je povinen se o ni finančně starat. Během kojení je také povinen přispívat ženě na výživu, poté se jeho povinnosti vztahují pouze k dítěti.

Rozvod ze strany ženy:

• Žena může požádat o rozvod, přičemž důvod musí být rozumný, například pokud se o ni manžel nestará, je agresivní, bije ji, je jí odporný a na tom základě mají vážné problémy. Komplikované případy řeší příslušné orgány.
• Žena, která požádala o rozvod, se může ke svému bývalému manželovi vrátit. Pokud nevypršela čekací lhůta (u chuly je to jeden měsíc nebo jedna perioda), může se vrátit bez nové manželské smlouvy. Pokud čekací lhůta uplynula, je nutné uzavřít novou manželskou smlouvu, aby byl svazek platný. Názory islámských učenců se liší v tom, zda má i žena omezený počet žádostí o rozvod.
• Během čekací lhůty se žena nesmí provdat za jiného muže.
  

A jak je to s dětmi, komu patří? Při sporech o děti po rozvodu je rozhodování vždy individuální, protože v islámu neexistuje žádný definitivní zákon o tom, komu děti patří. Matka i otec mají na děti plné právo. Rozhoduje se především podle toho, u koho se děti budou mít lépe a kde bude zajištěna islámská výchova, o čemž rozhoduje islámský soud. Pokud jsou děti starší, mají právo si vybrat, s kým chtějí žít, což neznamená, že by zavrhly svého otce nebo matku.

Podle názorů islámských učenců a vědců má matka obecně větší právo na děti, zejména když jsou malé, za předpokladu, že jsou rodiče rozumní a dokážou se domluvit. S přibývajícím věkem dětí může být potřeba zapojení otce, který má často větší autoritu. V islámu se i po rozvodu oba rodiče musí podílet na výchově svých dětí a nikdo z nich tomu druhému nesmí bránit. Otec je povinen se o děti finančně starat stejně, jako kdyby s nimi žil. Pouhé přispívání určitou částkou, zatímco matka by nesla veškerou péči, jak je zvykem v některých zemích, například v ČR, v islámu neexistuje a je považováno za hřích.

A co když se žena znovu vdá? Podle islámu by v takovém případě měly děti zůstat u svého otce, případně u jedné z babiček nebo tet. Pokud však nový manžel matky souhlasí s tím, aby děti žily s nimi, a nebude bránit kontaktu s jejich otcem, je to v pořádku. V praxi existuje mnoho muslimů, kteří vychovávají nevlastní děti a vnímají to jako dobrý skutek, kéž je Bůh odmění. 

Je rozdíl mezi matkou muslimkou a nemuslimkou? Obecně řečeno, jeden tábor islámských učenců a vědců se shoduje, že je lepší, aby děti v takovém případě zůstaly u otce, protože jedině tak bude zajištěna stoprocentní islámská výchova. Druhý tábor, menšina, zastává názor, že pokud matka umožní otci vychovávat děti v duchu islámu a sama bude respektovat islámské zásady (nebude dětem dávat vepřové, nebude jim zakazovat modlitbu, půst v ramadánu, hidžáb apod.), je to v pořádku. Pokud však matka brání otci ve výchově dětí podle islámu a dělá problémy, je lepší, aby otec přes příslušné orgány usiloval o získání dětí do své péče.

Pokud je matka špatná, nestará se o děti, nebo je závislá na alkoholu či drogách, děti automaticky patří otci, bez ohledu na to, zda je matka muslimka, nebo ne. Naopak, pokud je otec špatný muslim, psychopat, tyran, nebo alkoholik, děti automaticky patří matce, ať už je muslimka, nebo není.

Na závěr je třeba zmínit, že téma rozvodu v islámu je velmi složité. Některé aspekty jsou pevně stanovené, avšak mnoho dalších je individuálních a závisí na posouzení konkrétního případu. Rozhodující slovo má vždy soudce.

A jak je to s majetkem? V islámu se majetek při rozvodu obecně nerozděluje. To znamená, že žena nemá nárok na manželův majetek a stejně tak on nemá nárok na její majetek. Majetek vždy patří tomu, kdo jej pořídil, zdědil nebo komu byl darován.

Pokud si manželé pořídili něco společně a oba do toho investovali, měli by mít sepsanou smlouvu, ve které bude uvedeno, že žena přispěla určitou částkou a vlastní například polovinu. Proč? Protože zabezpečení rodiny je povinností manžela a žena není povinna mu s tím finančně pomáhat. Pokud žena nic takového neuvede, považuje se její finanční příspěvek za sadaqa (dobročinný dar) pro manžela.

Pokud žena během manželství finančně přispívá do domácnosti, což není její povinnost, může si to uvést ve smlouvě s tím, že v případě rozvodu má právo získat určitou část peněz od manžela zpět. Pokud však takové ustanovení ve smlouvě uvedeno není, považuje se její finanční příspěvek rovněž za sadaqa (dobročinný dar).

Rozvod není radostná záležitost, avšak muslimové by se za všech okolností měli snažit chovat k sobě s respektem a úctou. I když již nejsou manželé, spojuje je náboženství a případně jejich děti, které je stále potřebují.

A Bůh ví nejlépe.