Prorok Sálih (mír s ním)
Prorok Sálih byl potomkem velkého proroka Núha (mír s nimi). Byl vybrán Alláhem, aby pomohl vést lid Thamúd. Jednalo se o starověký kmen, který se usadil v al-Hidžr, dnes známém jako Madáin Sálih (Města Sálihova), nacházejícím se v severozápadní Arábii.
Thamúdové byli nástupci předchozího kmenu zvaného Ád. Jak jsme podrobněji popsali v příběhu proroka Húda (mír s ním), lid Ád byl nesmírně mocný a bohatý národ. Byli fyzicky silní a vysocí. Byli také vynikajícími staviteli, stavěli vysoké věže. Alláh však přivodil jejich pád kvůli jejich aroganci, když opakovaně odmítali varování proroka Húda (mír s ním).
„Pokud se Ádovců týká, ti pyšně po zemi chodili, aniž právo na to měli, a říkali: ,Kdo silnější je než my mocí svou?‘ Což neviděli, že Bůh, jenž je stvořil, daleko silnější než oni je mocí? A přitom popírali ještě znamení Naše.‘“ 41:15
Civilizace Ád zcela zanikla a nezůstaly po ní žádné stopy kromě toho, co zmiňuje Korán. Avšak podobně jako Faraón, který po sobě zanechal pyramidy, i budovy a místa postavená lidem Thamúdu pro nás dodnes existují jako znamení.
„Iramu, jenž proslul sloupy svými, jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi, a kmeni Thamúd, jenž skály v údolí prorážel, a Faraónovi, který na kůly narážel, a těm, kdož v zemích vzpurní byli a pohoršení v nich pak šířili? Však Pán tvůj proti nim důtky trestající rozpoutal, neb Pán tvůj neustále na číhané stál.“ 89:6-13
Kromě toho je jejich příběhu věnována 15. súra Koránu s názvem "Súra Al-Hidžr", což znamená "Kámen" nebo "Kamenná země". To je odkaz na to, jak vytesávali své domy, chrámy a hrobky do velkých skalnatých hor. Jako nástupci lidu Ád věděli o Alláhovi a předpokládá se, že původně uctívali jednoho Boha.
Ale jak společnost vzkvétala a oni dosahovali materiálních úspěchů, i oni se stali obětí víry ve svou nadřazenost. Jejich úspěch je svedl na scestí. Stavěli hrady, sochy a nakonec i modly, které měly symbolizovat jejich moc. Místo aby se dělili o hojnost, kterou vytvořili, stali se chamtivými a krutými k chudým. Korán se zmiňuje o jejich fascinaci světským životem a zanedbávání života na onom světě v súře Al-Šu‘ará (Básníci).
„Chcete stále stavět na každé výšině znamení jen tak pro pobavení a chcete stále zakládat stavby - hodláte snad být nesmrtelní?“ 26:128-129
Prorok Sálih (mír s ním) nebyl jen dalším mužem žijícím mezi lidmi Thamúdu. Udělal si jméno a dosáhl vysokého postavení ve společnosti. Byl výraznou osobností a vybudoval si pověst bezúhonného člověka. Lidé z Thamúdu si ho vážili pro jeho moudrost a ctnosti a byli připraveni ho jmenovat svým vůdcem. V tomto období Alláh obdařil Sáliha proroctvím.
Stejně jako část života proroka Muhammada (mír s ním), Alláh vychovával své vyvolené proroky s dobrými mravy, aby byli od mládí vzorem vynikajícího chování. Kdo je znal před jejich zjevením, miloval je a vážil si jich. Proroka Muhammada (mír s ním) před proroctvím znala celá komunita pod přezdívkou al-Amín, což znamená "Důvěryhodný." V okamžiku, kdy začali nabádat lidi, aby se odvrátili od svých špatných skutků, objevilo se nepřátelství.
To byl i případ proroka Sáliha (mír s ním), který se měl brzy stát vůdcem zvoleným lidem. Když však obdržel Alláhovo poselství, byli zklamáni. „Byl jsi mezi námi mužem zaslíbeným.“ A tak se od něj odvrátili.
Ne všichni se však od proroka Sáliha (mír s ním) odvrátili. Našlo se několik skromných lidí, kterých se upřímnost jeho poselství dotkla. Na rozdíl od elity, zaslepené pozlátkem vysokého života a postavení, viděli pravdu. V jejich případě bohatství a moc ve skutečnosti sloužily jako překážka a činily je odolnými vůči změnám. Bylo mnohem snazší odmítnout proroka Sáliha (mír s ním) jako šílence nebo posedlého, než se postavit vlastnímu nemorálnímu životnímu stylu.
Sálih (mír s ním) stále kázal Thamúdům. Argumentoval rozumem a intelektem a pomalu, ale jistě se k jeho poselství začalo hlásit několik dalších. To ostatním dělalo starosti; obávali se, že následovníků proroka Sáliha bude přibývat, pokud zůstanou bez odezvy. A tak, aby ho odradili, přišli za ním a řekli: „Chceme uctívat stejné bohy jako naši otcové, ale pokud jsi schopen vytvořit zázrak, uvěříme, že jsi skutečně Alláhův posel.“
Pro ně to byl zřejmě vtip. Měli v úmyslu žádat o zázrak tak směšný, že by ho nebylo možné splnit. Vůdci tedy posadili Sáliha (mír s ním) a požadovali, aby ukázal na obrovskou skálu, rozdělil ji na dvě části a zevnitř měl vylézt nesmírně velký a traktivní velbloud. Dále improvizovali a dodali, že to musí být také samice, deset měsíců březí a schopná produkovat mléko pro celé město.
Smáli se, protože si mysleli, že je to nemožné, ale prorok Sálih (mír s ním) byl zoufalý a odhodlaný přivést svůj lid na cestu Alláha. Prosil tedy svého Pána, aby vyhověl žádosti lidu. A přišel den, kdy Sálih (mír s ním) shromáždil svůj lid, aby byl svědkem příchodu zázraku.
Velbloudice byla živoucím zázrakem, kvůli kterému lidé každým dnem konvertovali k islámu. Lidé z Thamúdu žádali proroka Sáliha (mír s ním) o zázrak v podobě mohutného velblouda s velkým apetitem, a ten se nyní dostavil.
Jedinou podmínkou, před kterou prorok Sálih (mír s ním) varoval, bylo nepoškodit Alláhovo znamení: „Dovolte velbloudovi volně jíst a pít z rybníka.“
„My k nim věru pošleme velbloudici jako pokušení jejich, a ty je trpělivě pozoruj a oznam jim, že voda je mezi ně rozdělena a napití každé má čas svůj.“ 54:27-28
Nevěřící to již nemohli snést. Žádali Alláha o znamení a nyní je rozčilovala jeho přítomnost. Příchod velbloudice pro ně znamenal, že museli střídat rozvrh krmení a pití svých zvířat, což jim vadilo. Žádali o mohutného velblouda, ale stěžovali si, když se pásl a pil více než jejich vlastní stáda. Když se velbloudice přiblížila k ostatním zvířatům, utíkala pryč, protože se bála její velikosti a barvy. V hloubi duše však jejich nenávist k velbloudovi přesahovala tyto povrchní důvody. V podstatě byl velbloud živoucím symbolem. Neustále jim připomínal jejich přetrvávající špatnosti.
„Ve vzpurnosti své obvinili Thamúdovci (proroka svého) ze lži, když bezbožník největší povstal mezi nimi. A pravil jim posel Boží: ,Nedotýkejte se velbloudice Boží a nechte ji napít!‘“ 91:11-13
Jeden z nevěřících ve městě dostal nápad a začal spřádat plány, jak velblouda zabít. Shromáždil osm dalších kompliců a zajistil si také podporu celého města. Zcela ignorovali varování proroka Sáliha (mír s ním) před přísným trestem a vydali se zrealizovat svůj plán.
Obyvatelé města to považovali za jasné vítězství a hlasitě muže povzbuzovali. Šli zabít velblouda a sníst jeho maso. Když se to dozvěděl Sálih (mír s ním), spěchal varovat lidi, ale bylo už pozdě.
„Avšak oni ji podřízli a Sálih zvolal: ,Užívejte si života v příbytcích svých ještě tři dny a toto není slib vylhaný.‘“ 11:65
Nevěřící se Sálihovi (mír s ním) posmívali a žádali ho, aby trest urychlil.
„Pravil Sálih: ,Lide můj, proč chcete uspíšit příchod zlého před dobrým? Kdybyste Boha o odpuštění prosili, snad dostalo by se vám slitování.‘ Odpověděli: ,Ve věštbě ptáků jsme viděli špatné znamení o tobě a těch, kdož s tebou jsou.‘ Řekl Sálih: ,Pták osudu vašeho je u Boha; a vy jste lid, jenž zkouškám vystaven má být.‘“ 27:46-47
Lidé si toho nevšímali. Byli plně oddáni své zkaženosti. Devět spiklenců se sešlo, aby příště zabili proroka Sáliha (mír s ním).
„I pravili: ,Přísahejme si vzájemně při Bohu, že v noci napadneme jej i jeho rodinu! A potom řekneme jeho mstiteli: Svědky záhuby jeho rodiny jsme nebyli a my vskutku jsme pravdomluvní.‘ A strojili úklady, ale také my jsme lest připravili, aniž o tom měli tušení.“ 27:49-50
Alláh přikázal Sálihovi (mír s ním), aby shromáždil své stoupence a opustil město.
Nevěřící Thamúdovci toho dne neměli žádného spojence. Přivolali na sebe Alláhův hněv.
Mezitím Alláhova milost zachránila proroka Sáliha (mír s ním) a věřící. Jednoho dne se vrátil do Al-Hidžru, aby byl svědkem zkázy svého lidu, a s těžkým srdcem řekl: „Lide můj, předal jsem vám poselství Pána svého a udělil jsem vám dobrou radu, ale vy zřejmě nemilujete rádce.“ 7:79
Vyprávěl Abdulláh bin Umar (kéž je s ním Bůh spokojen): Když jsme šli do bitvy u Tabúku a když jsme dorazili k místům obyvatel Al-Hidžru), řekl Alláhův posel (mír s ním) o obyvatelích Al-Hidžru: „Nevstupujte (do obydlí) těchto lidí, ledaže byste vstoupili s pláčem, a pokud nepláčete, pak tam nevstupujte, abyste nebyli postiženi tím, čím byli postiženi oni.“
Dnes tato znamení zde zůstávají díky Alláhovi, nikoliv pro nás, abychom šli na dovolenou a užili si ji. Spíše bychom se měli na tato místa vracet a "plakat" v tom smyslu, že by nám to mělo být připomínkou, ponaučením, abychom se poučili z jejich chyb.
A Bůh ví nejlépe.
Zdroj: myislam.org