Prorok Mojžíš (mír s ním)

Egyptský faraón měl obrovský strach. Měl totiž vidinu, že ho svrhnou děti Izraele, které považoval za bezcenné. Po pečlivém zvážení symboliky tohoto vidění strana usoudila, že se mezi Izraelity narodí výjimečný chlapec, jehož vzestup nakonec přinese konec jejich útlaku. A tak byl vydán příkaz zabít všechny chlapce narozené Izraelitům.

„Faraón se v zemi povyšoval a učinil z jejích obyvatel strany rozličné, přičemž jednu skupinu z nich utiskoval a zabíjel syny jejich a nechával jen ženy jejich naživu. A byl jedním z těch, kdož pohoršení šířili.“ 28:4

Faraón s tímto příkazem neměl žádný problém, protože národ Izraele vždycky utlačoval. Izraelité sloužili Faraónovi a Egypťanům pouze jako otroci a byli nuceni pracovat za malou nebo žádnou mzdu. Bylo s nimi zacházeno jako s podřadnými občany, kteří neměli žádná práva.

Egypťané Faraóna uctívali a bezvýhradně plnili všechny jeho požadavky. Uctívali bohy, které uznával. Zpochybňovat ho v jakékoli otázce by bylo stejné jako podepsat si rozsudek smrti. Lidé se Faraóna báli, a přestože možná nevěřili v polyteismus, bez protestů následovali cestu svého krále.

Když byly všichni chlapci narozené Izraelcům zabiti, Faraón se ocitl před novým problémem.

Jeho rádci varovali: „Starší Izraelci umírají a mladí jsou zabíjeni. To povede k jejich vyhlazení. V důsledku toho přijdete o pracovní sílu těch, kdo pro vás pracují.“ Navrhli tedy regulaci v příkazu. A to takovou, že jeden rok by se zabíjeli chlapci Izraelitů a druhý rok ne. Faraónovi se toto řešení zdálo ekonomičtější, a tak ho ochotně realizoval.

„A vnukli jsme Mojžíšově matce: ‚Koj ho, a budeš-li mít o něj strach, vhoď jej do řeky. A neboj se a nermuť se, neboť My ti jej vrátíme a jednoho z poslů Svých z něho učiníme.‘“ 28:7

Matka se uklidňovala Pánovým slibem a tajně kojila svého syna. Dala mu jméno Mojžíš. Když pláč malého Mojžíše vzbuzoval podezření Faraónovy armády, matka se rozhodla, že je čas udělat to, co řekl Alláh, rozloučit se se svým dítětem. S těžkým srdcem vyrobila košík a uložila do něj svého chlapce.

Když se koš dotkl vody řeky Nil, Alláh přikázal vlnám, aby byly mírné. Podle pokynů se voda zklidnila a houpala koš dopředu, čímž uklidnila malého Mojžíše. 

Mojžíšova matka se jako všechny matky obávala o jeho bezpečí.

„Příštího jitra bylo srdce matky Mojžíšovy prázdné a málem by jej byla prozradila, kdybychom nebyli posílili srdce její tak, aby byla jednou z věřících. A řekla sestře jeho: ‚Sleduj jej!‘ A pozorovala jej ze strany, aniž lidé něco tušili.“ 28:10-11

Mojžíšova sestra sledovala košík a k jejímu velkému zděšení se koš zastavil na břehu řeky před Faraónovým palácem.

Jeden ze sluhů v paláci si všiml podivného koše ležícího na břehu. Ze zvědavosti nakoukli dovnitř a našli tam dítě. Spěchali s košíkem do paláce, aby Faraónovi a královně podali zprávu o záhadném dítěti v košíku.

Faraónova žena Ásija pocítila nevysvětlitelnou lásku k malé duši, která se objevila před jejím palácem. Byla si vědoma toho, že nemůže mít vlastní děti, ale toužila po chlapci - možná to byl Alláhův dar pro ni. Jakmile zvedla dítě z košíku, políbila ho.

Zpráva o dítěti se rychle roznesla po celém paláci. Když se zpráva dostala k Faraónovi, reagoval jinak. Usoudil, že jde pravděpodobně o poslední pokus izraelské ženy zachránit své dítě před jeho nařízením. Bez pohnutí a bez výčitek svědomí chladně nařídil, aby toto dítě sdílelo stejný osud jako ostatní chlapci.

„I řekla žena Faraónova: ‚Toto dítě bude ochlazením oka mého i tvého. Nezabíjej je, možná že nám ku prospěchu bude anebo si je vezmeme za syna vlastního.‘ A oni nic netušili.“ 28-9

Faraón sledoval, jak jeho žena něžně drží dítě, pláče radostí a přitom ho objímá a líbá. Ještě nikdy ji neviděl tak šťastnou.

Ásija byla naprostým opakem Faraóna. Zatímco on byl nevěřící, ona pevně věřila v Alláha. On byl krutý a tyran, ona však byla milosrdná, šlechetná a dobrosrdečná.

Faraón se nechal uchlácholit její prosbou a udělal výjimku, ušetřil život dítěte.

Ironie je zde do očí bijící: Faraón, který nařídil smrt všech novorozenců, nevědomky vychovával právě to dítě, jehož existenci se snažil zabránit.

Prorok Muhammad (mír s ním) řekl, že mnozí z mužů dosáhli dokonalosti, ale mezi ženami nedosáhla žádná dokonalosti, kromě Marie, dcery Imrána a Ásije, manželky Faraóna. 

Mojžíšovo setkání s matkou, jak Alláh slíbil

V královském paláci to vřelo. Ve frontě stálo mnoho kojných, zatímco dítě naříkalo hlady a žádná z nich jej nemohla utišit. Mojžíšova sestra, která jej po celou dobu sledovala, s údivem koukala na podivný sled událostí.

„A zakázali jsme mu již předtím prsa kojných cizích. I řekla Mojžíšova sestra: ‚Mám vám ukázat rodinu jednu, jež by si jej pro vás na starost vzala a laskavě s ním zacházela?‘“ 28:12

Mojžíšova matka se doma neustále strachovala a zvažovala, že se vydá tam, kde je její syn a oznámí jim, že díte je její. Ale Bůh jí neustále nařizoval, ať je trpělivá. 

V tom k ní přispěchala její dcera a nadšeně jí vyprávěla o zázraku, Mojžíš přežil v královské domácnosti, a o královnině přání vychovat z něj prince. Také ji informovala, že královna požaduje její služby, aby byla jeho kojnou. Ihned spěchala do paláce.

„A takto jsme jej vrátili matce jeho, aby oko její se ochladilo a aby se nermoutila a aby poznala, že slib Boží je pravdivý - avšak většina lidí to neví.“ 28:13 

Když dítě přiložila k prsu, okamžitě začalo sát. Faraón, který byl také přítomen, byl ohromen. V paláci pokračovala v péči o Mojžíše, a když byl odstaven, dostala výjimku ho navštěvovat. Tajně sledovala, jak je v paláci vychováván jako egyptský princ.

„Když pak Mojžíš dosáhl dospělosti a zralosti, dali jsme mu moudrost a vědění. A takto My odměňujeme ty, kdož dobré konají.“ 28:14

Tyto vlastnosti udržovaly jeho mysl aktivní a zvídavou. Zpochybňoval mnohé z víry Egypťanů, například to, jak mohli uctívat více bohů. Jeho nezávislé myšlení spojené s hlubokým smyslem pro spravedlnost ho vedlo k tomu, že se tajně zastával slabých a utlačovaných. A to navzdory životnímu stylu, který mu umožňovala královská výchova v domácnosti, kterou sdílel s Faraónem. 

Jednoho dne, když se Mojžíš (mír s ním) procházel městem, byl svědkem rvačky dvou mužů. Ten, kdo byl bit, byl z dětí Izraele a utlačovatel byl Egypťan.

„I vešel Mojžíš jednou do města ve chvíli, kdy obyvatelé to nepozorovali, a nalezl v něm dva muže, kteří spolu bojovali; jeden z nich patřil k jeho straně, zatímco druhý byl z jeho nepřátel. A ten, jenž patřil k jeho straně, požádal Mojžíše o pomoc proti nepříteli svému. I udeřil jej Mojžíš a ukončil život jeho; pak zvolal: ‚Toto je dílo satanovo, jenž nepřítelem je i svůdcem zjevným!‘“ 28:15

„A pokračoval: ‚Pane můj, sám sobě jsem ukřivdil, odpusť mi!‘ A odpustil mu, vždyť On věru je odpouštějící, slitovný. A řekl dále: ‚Pane můj, pro dobrodiní, jímž jsi mne zahrnul, nebudu již nikdy hříšníků pomocníkem!‘“ 28:16-17

Podle vykladačů Koránu tento verš označuje den, kdy prorok Mojžíš (mír s ním) přerušil styky s Faraónem a jeho vládou, protože věděl, že je to tyranská vláda. On už nebude nečinně přihlížet tomu, jak se na zemi šíří zlo a zkaženost. 

Druhý den, když Mojžíš (mír s ním) opět procházel městem, byl svědkem další rvačky stejného muže z dětí Izraele. 

„A nazítří se zdržoval ve městě pln strachu a ve střehu. A hle, ten, jemuž včera přispěchal na pomoc, opět na něj volal. I řekl Mojžíš: ‚Tys věru zjevným rozkolníkem!‘“ 28:18

„Když pak chtěl napadnout toho, jenž oběma byl nepřítelem, ten zvolal: ‚Mojžíši, chceš mne zabít, tak jako jsi zabil včera onoho člověka? Ty zřejmě chceš být jen násilníkem v této zemi a nechceš být vůbec jedním z těch, kdož o nápravu usilují?‘“ 28:19

Tato poznámka nezůstala bez povšimnutí Egypťanů. Krátce nato k Mojžíšovi naléhavě přistoupil jiný muž a varoval ho, že ho pronásleduje Faraónovo vojsko.

„Tu přiběhl muž nějaký z druhého konce města a zvolal: ‚Mojžíši, rada velmožů se radí o tobě, aby tě zabili. Odejdi, neb já jsem ti rádcem dobrým!‘“ 28:20

Jejich záměry byly jasné: Nechtěli ho zatknout ani mu zajistit spravedlivý proces. Místo toho se rozšířily zvěsti, že jsou odhodláni vynést nad ním rozsudek smrti.

„A když pak se vydal směrem k Madjánu, hovořil: ‚Snad mne Pán můj povede cestou přímou.‘“ 28:22

Pokorná služba

Mojžíš (mír s ním), vyčerpaný po osmi dnech cesty, s žaludkem propadlým nedostatkem jídla a s chodidly poraněnými po chůzi naboso v horké poušti, nakonec dorazil k napajedlu na hranici s Madjánem. Když se cítil v bezpečí před pronásledováním nepřátel, rozhodl se odpočinout si pod stromem u pramene, kde pastýři napájeli stádo dobytka. Všiml si také dvou žen, které bránily svým ovcím, aby se smísily s ovcemi ostatních. Zeptal se jich: „V čem je problém?“ „Odpověděly: ‚Nemůžeme napojit, dokud neodejdou tihle pastýři, a otec náš je stařec věku vysokého.‘“ 28:23 Podělily se o to, že jejich otec je příliš starý a nemocný na to, aby se o tento úkol postaral sám. Mojžíš (mír s ním) zapomněl na svou žízeň a řekl: „Napojím ovce za vás.“

Pastevci v této oblasti byli známí tím, že nad ústí pramene umístili velký a těžký kámen, aby se pokusili pramen znepřístupnit. To byl jeden z důvodů, proč dívky musely počkat, aby se příliš nemísily s muži, kteří už tam byli.

„I napojil Mojžíš pro ně stádo jejich, potom se uchýlil do stínu a pravil: ‚Pane můj, jsem potřebný toho dobrodiní, které mi sešleš.‘“ 28:24

Obě ženy se vrátily domů mnohem dříve, než jejich otec předpokládal. Znepokojeně se zeptal svých dcer, zda je vše v pořádku. Řekly svému otci, co se stalo, a on požádal jednu z nich, aby se vrátila k napajedlu a pozvala toho muže k nim domů.

Když se žena vrátila k napajedlu, našla Mojžíše, jak stále odpočívá pod stromem.

„A přišla k němu jedna z těch žen, kráčejíc stydlivě, a řekla: ‚Otec můj tě zve, aby mzdou tě odměnil za to, žes pro nás napojil stádo.‘ Když Mojžíš k němu přišel a vyprávěl mu příběh svůj, řekl tento: ‚Neboj se, vždyť ses zachránil před lidem nespravedlivým.‘“ 28:25

Mojžíš (mír s ním) pozvání uvítal a doprovodil ženu do jejího domu. Hostitel ho srdečně přivítal, byl to milý a bohabojný člověk. Mojžíš starému muži prozradil události, které se odehrály v jeho vlasti a které ho přiměly k útěku.

Nakonec u nich v domě našel bezpečí a klid. Uplynulo několik dalších dní a oni si stále více rozuměli a důvěřovali jeden druhému. 

Rodina potřebovala pastýře. Potřebovali někoho silného a spolehlivého - jako byl Mojžíš (mír s ním). 

„Jedna z žen řekla: ‚Otče můj, najmi jej jako pastýře, neboť nemůžeš najmout lepšího než tohoto muže silného a spolehlivého.‘“ 28:26

Otec se své dcery zeptal na její dojmy z Mojžíše, zejména na to, proč mu důvěřuje. Vysvětlila: „Když jsem ho pozvala k nám domů, zdvořile mě požádal, aby šel napřed, aby neohrozil mou počestnost.“ Otec ji pochopil a oceňoval Mojžíšovu uctivost a viděl v něm nejen poctivost, ale také silnou pracovní morálku. Tyto vlastnosti pro něj byly při posuzování charakteru člověka nejdůležitější.

„A pravil: ‚Přeji si, aby ses oženil s jednou z těchto dvou dcer mých s tím, že budeš u mne sloužit za mzdu po osm let. A chceš-li dokončit deset let, záleží jen na tobě. Nechci ti to nikterak ztížit a shledáš - bude-li Bůh chtít - že jsem z bezúhonných.‘“ 28:27

„I řekl Mojžíš: ‚Dohodnuto je mezi mnou a tebou. A ať se rozhodnu pro kteroukoliv z těchto dvou lhůt, nechť na mne není činěn žádný nátlak. A Bůh je ručitelem toho, co říkáme.‘“ 28:28

Oženil se s jednou z pastýřových dcer a našel nový začátek v Madjánu, daleko od svého předchozího života. Obrat událostí je důkazem toho, že když člověk plně důvěřuje Alláhovi, odmění jej i tam, kde by to nečekal. 

Návrat do Egypta

Proroci vždy plní své závazky a mají ve zvyku dávat více, než jim náleží. Když tedy splnil slíbených osm let, zůstal ještě další dva roky. Období deseti let, které Mojžíš prožil mimo svou rodinu, bylo na jeho cestě k proroctví nejdůležitější. 

S úžasem pozoroval Alláhovo stvoření - přemýšlel o obloze a hvězdách, o tom, jak každý den vychází a zapadá slunce a jak se semena mění ve stromy. Rozjímal o Alláhově vznešenosti a Jeho existenci v ústraní. V tomto období Alláh vybavil svého posla nástroji potřebnými k nesení božské prorocké odpovědnosti.

Po deseti letech v Madjánu se v Mojžíšově srdci objevil hluboký stesk po domově. Přestože si byl plně vědom nebezpečí, které mu hrozí při návratu do Egypta, cítil silné nutkání navštívit domov. Důvody jeho touhy vrátit se zůstaly záhadou. Byla to touha znovu se setkat se svou biologickou rodinou? Nebo to byla touha vidět Ásiju, svou adoptivní matku, která ho zahrnovala mateřskou láskou?

Bez ohledu na své pohnutky dospěl Mojžíš k pevnému rozhodnutí a řekl to své ženě: „Zítra odjedeme do Egypta.“ Měla obavy o jejich bezpečí, protože věděla, že Faraón je tyran a její manžel odešel z Egypta s problémy v patách. Přesto svého muže poslechla a připravila se na cestu.

Bůh promlouvá ke svému prorokovi

Když Mojžíš a jeho rodina putovali pouští, zabloudili. Když odpočíval v blízkosti hory Tur, všiml si ohnivé záře. 

„A když Mojžíš dovršil lhůtu svou a odcestoval se svou rodinou, postřehl na úbočí hory Sinaje oheň jakýsi a pravil rodině své: ‚Zastavte se, postřehl jsem oheň a možná že vám o něm přinesu zprávu anebo nějaký oharek hořící, snad se ohřejete.‘“ 28:29

„Když k němu přišel, bylo naň zavoláno z pravé strany údolí, z křoví na pláni požehnané: ‚Mojžíši, to jsem věru Já, Bůh, Pán lidstva veškerého.‘“ 28:30

Mojžíš (mír s ním) se překvapeně rozhlédl, ale nikoho nenašel. Hlas se ozval znovu: „A co máš v pravé ruce, ó Mojžíši?“ Mojžíš odpověděl: „To je moje hůl, o kterou se opírám a kterou srážím větve pro své ovce a pro kterou nacházím i jiné využití.“ 

„‚Hoď hůl svou!‘ Když Mojžíš spatřil, že hůl se svíjí jako had, otočil se zády a již se neobrátil. ‚Mojžíši, přistup blíže a neboj se, neboť jsi z těch, kdož jsou v bezpečí!‘“ 28:31

„Vlož ruku svou do záňadří a ona vyjde ven bílá, bez poškození. A přitiskni k sobě křídlo své beze strachu. Toto jsou dva důkazy od Pána tvého pro Faraóna a velmože jeho. A jsou to věru lidé hanební.“ 28:32

Mojžíš (mír s ním) se řídil příkazem a chytil hada, který se zázračně vrátil do své původní podoby. Nakonec byl ujištěn, že je to skutečně Alláh. Jeho strach vystřídal pocit klidu a míru - byl přece v přítomnosti Alláha, Pána světů.

Alláh přikázal svému prorokovi, aby prostrčil ruku otvorem v límci. Mojžíš udělal, jak mu Alláh nařídil, a když vytáhl ruku, zjistil, že září jasně bílou barvou!

„Odpověděl: ‚Pane můj, já zabil jsem jednoho jejich člověka a bojím se, že mne zabijí.‘“ 28:33

Mojžíš (mír s ním) důvěřoval Alláhovi, neodmítl, co po něm bylo žádáno. Nebyl si však jistý svými schopnostmi. Měl pocit, že jeho bratr by se k předání zprávy hodil lépe. 

„‚Bratr můj Árón má jazyk výmluvnější než já, pošli jej se mnou jako oporu, aby potvrdil mou pravdomluvnost, neboť se obávám, že mne za lháře prohlásí. Pravil Bůh: ‚Posílíme rámě tvé bratrem tvým a dáme vám oběma Své zplnomocnění a oni na vás nedosáhnou díky Našim znamením. A budete vy oba i ti, kdož následovat vás budou, vítězi.‘“ 28:34-35

Pochopil, že když si Alláh vybere posla, je to proto, že ví vše nejlépe a dal mu vše, co je nezbytné k naplnění Jeho poselství.

„Bůh ukládá duši jen to, co je pro ni možné.“ 2:286

„Pravil Bůh: ‚Posílíme rámě tvé bratrem tvým a dáme vám oběma Své zplnomocnění a oni na vás nedosáhnou díky Našim znamením. A budete vy oba i ti, kdož následovat vás budou, vítězi.‘“ 28:35

„Jděte k němu a řekněte: ,My vpravdě poslové jsme Pána tvého, propusť s námi dítka Izraele a nemuč je! Přišli jsme k tobě s Pána tvého znamením a mír tomu, jenž jde za správným vedením!‘ A bylo nám vnuknuto, že potrestán bude ten, kdo za lháře nás prohlásí a zády se obrátí.“ 20:47-48

Bratři, prorok Mojžíš a prorok Áron (mír s ním) se sešli s Faraónem.

„Co chceš?“, zeptal se Faraón Mojžíše. 

„My poslové jsme věru Pána lidstva veškerého, odešli dítka Izraele s námi! I pravil Faraón: ‚Což jsme tě jako dítě mezi sebou nevychovali a nezůstals u nás mnohá léta věku svého? A přesto jsi provedl skutek svůj, jejž jsi učinil;tys věru jeden z nevděčných!‘“ 26:16-19

„Mojžíš odpověděl: ‚Spáchal jsem jej v době, kdy byl jsem ještě jedním z bloudících, a uprchl jsem před vámi, neb jsem se vás bál. Pán můj mi pak moudrost daroval a jedním ze svých poslů mě učinil. A dobrodiní, jež mi předhazuješ, je v tom snad, žes dítka Izraele zotročil?‘ I otázal se Faraón: ‚A kdo je ten Pán lidstva?‘ Odvětil: ‚Pán nebes i země a všeho, co mezi nimi je - uvěřit-li dovedete!‘ I pravil Faraón k okolostojícím: ‚Zdaž slyšíte?‘ Řekl Mojžíš: ‚Pánem vaším je i vašich dávných předků.‘ Pravil: ‚Váš posel, jenž vyslán byl k vám, je bláznem vskutku!‘ A Mojžíš pokračoval: ‚Je Pánem východu i západu a toho, co mezi nimi je - můžete to pochopit?‘ I zvolal Faraón: ‚Uznáš-li jiné božstvo než mne, do vězení tě dám věru hodit!‘ I otázal se Mojžíš: ‚A což když ti předvedu důkaz zřetelný?‘ Faraón odpověděl: ‚Předveď jej tedy, jsi-li pravdomluvný!‘ I hodil tedy hůl svou, a hle, hadem zjevným se stala a vyňal ruku svou, a hle, bílou přihlížejícím se zdála! I řekl Faraón k velmožům svým, kol něho stojícím: ‚Tohle věru je kouzelník obratný, jenž kouzly svými vás chce z vaší země vyhnat. Co rozhodnete?‘“ 26:20-35

Velmoži navrhli, aby byli bratři zadrženi, zatímco budou shromážděni nejzkušenější kouzelníci v okolí. Vysvětlili mu, že kdyby kouzelníci dokázali zopakovat kouzelnický trik, který předvedl Mojžíš (mír s ním), vzalo by mu to veškerou důvěryhodnost a vliv.

Mojžíš (mír s ním) proti kouzelníkům

Do města se sjeli lidé z celé země, aby se stali svědky velkolepé soutěže. Na jedné straně stáli Faraónovi nejzkušenější kouzelníci, na druhé straně Mojžíš, kdysi považovaný za jeho syna a knížete, který se mu nyní odvážně postavil jako prorok jiné víry. Duel se právě odehrával a veřejnost mu věnovala velkou pozornost. Šlo o situaci, v níž šlo o hodně. Pokud by Faraón prohrál, riskoval, že ztratí respekt a autoritu svých poddaných. Fakticky by z Mojžíše udělal mezi lidmi hrdinu, což považoval za přímou výzvu své moci a vládě. Pro Mojžíše by vítězství bylo základem k tomu, aby byl lidmi přijat jako prorok, a možná by se mu podařilo přesvědčit Faraóna, aby přijal Alláha, požádal o odpuštění a osvobodil děti Izraele.

„I přišli kouzelníci k Faraónovi a řekli: ‚Zajisté že dostane se nám odměny, jestliže budeme vítězi.‘ Odpověděl: ‚Ano, a stanete se potom těmi, kdož jsou mi přiblíženi.‘ Řekli: ‚Mojžíši, chceš hodit hůl nejdříve ty, či máme my házet jako první?‘ Odpověděl: ‚Házejte vy!‘ A když hodili, očarovali zraky lidí a naplnili je hrůzou a předvedli kouzlo mocné.“ 7:113-116

Kouzelníci obratně provedli svůj trik a vytvořili iluzi proměny svých holí v hady. Tato podívaná okouzlila přihlížející, lidé jásali a Faraón s úsměvem sledoval scénu. Věřil, že se mu podařilo odhalit Mojžíše jako podvodníka. 

„Neboj se, vždyť ty budeš mít vrch!“ 20:68

Mojžíš (mír s ním) cítil obrovskou vlnu nervozity a nebyl si jistý svým dalším krokem. Vloudila se pochybnost; co když je optický klam kouzelníků natolik přesvědčivým obrazem, že žádné jeho číslo nebude stačit k přesvědčení davu. Co tedy?

„Hoď hůl, již máš v pravici, a ona pohltí to, co oni vyrobili, neboť to, co oni vyrobili, je jen kouzelnický úskok a žádný kouzelník nemůže dosáhnout úspěchu, ať půjde kamkoli!“ 20:69

Mojžíš odhodil svou hůl, která se před očima přihlížejících proměnila v obrovského hada. Pak ji zvedl, načež se opět proměnila v hůl. Dav povstal, tleskal a křičel slova chvály na Mojžíše. Nikdy v životě nebyli svědky takové podívané.

„Na zem kouzelníci klaníce se padli, volajíce: ‚V Pána lidstva jsme uvěřili, v Pána Mojžíšova a Árónova.‘ Faraón vykřikl: ‚Jak to, že jste v něj uvěřili, dříve než jsem vám dovolil? On věru vaším mistrem je, jenž kouzlům vás naučil. Však záhy dám vám poznat! Dám vaše pravé ruce a levé nohy usekat a všechny vás dám ukřižovat!‘ Odpověděli: ‚Nic nevadí, vždyť my se přece k Pánu svému navrátíme, a toužíme jedině, aby nám Pán náš odpustil viny naše, vždyť my k prvním věřícím patříme!‘“ 26:46-51

Faraón nikdy předtím nečelil tak otevřenému odporu svých poddaných. Podle jeho názoru byl nejvyšším vůdcem, neporazitelným a nepřemožitelným. Pevně tomu věřil a nebyl schopen přijmout Mojžíšovo poselství ani dát najevo, že by se on sám mohl mýlit. 

Faraónova pomsta

Faraón vymyslel plán, jak zachránit svou pověst. Po zemi rozšířil zvěst, že Mojžíš vyhrál soutěž, protože se spolčil s kouzelníky a zosnoval spiknutí. Aby vzbudil strach a sloužil jako varování ostatním, popravil všechny kouzelníky, kteří se soutěže zúčastnili, a jejich těla nechal viset na stromech. Bylo to poprvé, kdy Faraón viditelně pocítil, že je jeho moc ohrožena, a byl připraven udělat vše pro to, aby ji ochránil. V následujících dnech jeho sevření zesílilo, když na děti Izraele uvalil přísnější omezení a tresty.

Faraón se vrátil do svého paláce a začal bojovat se svými ministry. Emoce se rozhořely a on bezdůvodně znevažoval všechny muže ve svých komnatách. Když viděl, že tyto diskuse jsou zbytečné, všechny vyhodil z místnosti. Když zůstal sám, snažil se uvažovat klidněji, ale nedařilo se mu to. Vypil několik pohárů vína, ale hněv nepolevoval. Poté svolal všechny zpět na schůzku, aby se pokusili vymyslet, jak by mohli Mojžíše umlčet a zabránit dalšímu šíření jeho vlivu. Ozval se Faraónův starší ministr Haman. Faraón jeho slova zcela ignoroval a zeptal se: „Jsem lhář, Hamane?“ Haman padl na kolena a řekl: „Kdo se odvážil obvinit Faraóna ze lži?“ Faraón se zeptal: „Cožpak Mojžíš neřekl, že na nebi je Pán?“ Haman odpověděl: „Mojžíš je lhář.“ Faraón se otočil na druhou stranu a tiše zašeptal: „Vím, že je to lhář.“ 

„I řekli velmoži z lidu Faraónova: ‚Zdaž necháš Mojžíše a lid jeho, aby šířili na zemi pohoršení a aby opustili tebe i božstva tvá?‘ Odpověděl: ‚Pobijeme syny jejich a ponecháme naživu jen ženy jejich a přemůžeme je vítězně!‘“ 7:127

Faraón se pak vrátil k Hamánovi a řekl mu: „Hamáne, postav mi vysokou věž, abych se mohl vyšplhat do nebes a podívat se na Mojžíšova Boha, ačkoli jsem si jist, že Mojžíš je lhář.“

Hamán navenek souhlasil, protože se obával jakéhokoli odporu, ale ve skutečnosti to tak nemyslel. Věděl, že Faraón je iracionální a projekt je odsouzen k nezdaru. Pečlivě volil slova a oslovil Faraóna: „Vaše Veličenstvo, dovolte mi, abych Faraónovi poprvé vznesl námitku. Na nebesích nikoho nenajdete. Není jiného boha kromě Vás.“ Tato odpověď uspokojila Faraónovo ego... 

Žádný důkaz nenasvědčuje tomu, že by tato věž byla někdy postavena. Někteří badatelé však uvádějí, že budova byla postavena, ale jakmile dosáhla vyšší úrovně, zřítila se.

Mezitím se začaly naplno prosazovat další Faraónovy příkazy. Jeho armáda začala šířit zlo a páchat strašlivé zločiny na lidu Izraele, kteří se vzepřeli jeho vládě.

Mojžíš (mír s ním) bezmocně přihlížel, protože neměl žádnou pravomoc tyranii zastavit. Nadále radil svému lidu, aby prosil Alláha o trpělivost a modlil se k Němu a žádal Ho, aby Egypťany postihlo neštěstí.

„I pravil Mojžíš lidu svému: ‚Proste Boha o pomoc a buďte trpěliví, vždyť země Bohu náleží a On v dědictví ji dává tomu, komu chce ze služebníků Svých. A šťastný konec náleží bohabojným!‘ Odpověděli: ‚Byli jsme utištěni předtím, než jsi k nám přišel, i po tom, cos k nám přišel.‘ Řekl: ‚Možná že Pán váš zahubí nepřátele vaše a učiní vás nástupci jejich na zemi, aby viděl, jak si budete počínat.‘“ 7:128-129

Příběh Qárůna

Mojžíš (mír s ním) čelil několika bitvám najednou. Snažil se odvrátit Faraónovo zlo a zároveň se snažil ochránit svůj lid a zmírnit jeho pochybnosti. Uprostřed tohoto konfliktu se Qárún rozhodl, že se sebere a přestěhuje. 

Qárún byl jedním z dětí Izraele a byl vystaven jedinečné zkoušce od Alláha, bylo mu dáno obrovské bohatství. Měl k dispozici velkolepé sídlo, drahé oblečení, početné služebnictvo a prostředky, aby si mohl dopřát veškerý myslitelný luxus.

„Qárún byl jedním z lidu Mojžíšova, avšak vzpurně jednal s nimi, neboť jsme mu tolik pokladů dali, že klíče jeho těžké byly i pro houf lidí plných síly. A hle, pravil mu lid jeho: ‚Nejásej příliš, neboť Bůh nemá rád ty, kdož příliš jásají!‘“ 28:76

Po získání všeho tohoto bohatství byste si mysleli, že Qárún bude zavázán Alláhovi, který mu dal takovou příležitost i schopnost. On však nechal své srdce zkazit chamtivostí a arogancí, což ho odvedlo od Alláhovy cesty, která je plná pokory a vděčnosti.

„‚Spíše usiluj pomocí toho, co ti Bůh daroval, o dosažení příbytku posledního! Nezapomínej na úděl svůj v životě pozemském a čiň dobré tak, jak Bůh učinil dobré tobě! A neusiluj o pohoršení na zemi, vždyť Bůh nemá rád ty, kdož pohoršení šíří!‘ Odpověděl: ‚Všeho toho se mi dostalo jen díky vědění mému vlastnímu!‘ Což nevěděl, že Bůh zahubil již před ním celá pokolení, jež mocnější byla než on silou a mohutnější bohatstvím? Ale hříšníci nebudou dotazováni na viny své! A vyšel k lidu svému s ozdobami svými; ti, kdož toužili po radovánkách života pozemského, zvolali: ‚Kéž bychom měli něco podobného tomu, čeho dostalo se Qárúnovi, neb on věru vlastníkem je blahobytu nesmírného!‘ Naopak ti, jimž bylo dáno vědění, řekli: ‚Běda vám, odměna Boží je lepší pro toho, kdo uvěřil a zbožné skutky konal, však setkají se s ní toliko trpěliví.‘“ 28:77-80

Mojžíš (mír s ním) vysvětlil Qárúnovi, že hromadění majetku a jeho utrácení pouze pro sebe je jedním z nepokojů v zemi, které způsobují šíření zla. To Qárúna velmi rozčílilo, nelíbilo se mu, že by měl rozdávat své bohatství jen tak, a nelíbilo se mu ani to, že mu někdo říká, co má dělat. V jeho kapsách se peníze dle něj cítily mnohem lépe než v kapsách někoho jiného. Ačkoli zakát představuje jen malou část z celkového majetku, Qárún byl šokován, když vypočítal daň ze svého bohatství a viděl tak obrovské číslo. Nejenže odmítl zaplatit, ale začal podplácet lidi, aby rozšířili fámu, že Mojžíš vymyslel zákon o zakátu pro osobní zisk.

„A dali jsme pohltit zemí Qárúna i jeho dům a neměl družiny, jež by mu byla pomohla kromě Boha, a nebyl z těch, jimž pomoc by byla poskytnuta.“ 28:81

Věřící ochraňují Mojžíše

S každým Alláhovým znamením Mojžíš doufal, že se Faraón vzpamatuje a změní svůj přístup. Zdálo se však, že tato znamení Faraóna jen ještě více přiměla k tomu, aby si Izraelce podrobil a utlačoval je. Mojžíš zůstal silný a nedal najevo, že by se chtěl vzdát. Získal si tak mezi svým lidem větší podporu, což Faraóna dohánělo k neovladatelnému hněvu. Svolal schůzku se svými náčelníky, ministry a dalšími významnými osobnostmi.

„I pravil Faraón: ‚Nechte mne zabít Mojžíše! Ať si pak volá Pána svého! Obávám se, že změní vaše náboženství či způsobí v zemi pohoršení.‘“ 40:26 

Většina přítomných tuto myšlenku ochotně podpořila, až na jednoho šlechtice, který byl (stejně jako Ásija) nenápadně věřící. 

„I pravil nějaký muž věřící z rodu Faraónova, jenž skrýval víru svou: ‚Což chcete zabít člověka jen proto, že říká: Pánem mým je Bůh? Vždyť přišel k vám s jasnými důkazy od Pána vašeho; je-li lhářem, tedy lež jeho se proti němu obrátí, však hovoří-li pravdu, budete postiženi částí toho, čím vám hrozí. Vždyť Bůh nevede správnou cestou toho, kdo přestupníkem je a lhářem. Lide můj! Dnes náleží vám panství a máte nadvládu v zemi této, však kdo nám pomůže proti přísnosti Boží, jestliže na nás padne?‘ Faraón však odvětil: ‚Já ukazuji vám jen to, co sám vidím, a jedině já vás vedu cestou správnou.‘“ 40:28-29

Faraón a jeho učedníci nebyli rádi, že mu naslouchají. Hrozili mu, že mu ublíží, ale on se nebál, protože věděl, že Alláh je na jeho straně. Ten také varoval Faraóna a jeho velitele, že stejně jako národ proroka Núha nebo národy Ád či Thamúd si i oni přivolávají zkázu tím, že se pokoušejí zabít Posla. To Faraóna ještě více rozzuřilo a pohrozil mu, že ho zabije. Alláh však svého věřícího ochránil.

Jasná znamení 

Prorok Mojžíš (mír s ním) nadále požadoval, aby Faraón Izraelity propustil a varoval ho před Alláhovým trestem, pokud nebude souhlasit. Faraón však neposlouchal.

„I řekli: ‚I kdybys nám předvedl jakékoliv znamení, abys nás jím očaroval, nikdy ti neuvěříme!‘“ 7:132

Jednoho dne svolal Faraón Egypťany a Izraelity na velké shromáždění. Připomněl jim, že je to on, kdo je jejich Pánem, kdo je zásobuje potřebami. Ukázal jim, že Mojžíš je lhář a obyčejný chudák, který jim nemůže nic poskytnout. Pro většinu byl skutečně jasný rozdíl mezi Faraónem, který se zdál být mocný a nadřazený, a Mojžíšem, který byl chudý a neměl autoritu. Léta útlaku jim zatemnila zrak a znemožnila jim představit si jinou realitu, než je ta současná. Viděli rozdíl mezi Mojžíšem a Faraónem a rychle soudili na základě toho, co viděly oči, a zcela přehlédli Mojžíšův status Alláhova posla. Situace se však začala měnit, když Alláh začal sesílat svá znamení jedno po druhém. Nejprve začala vysychat řeka Nil, která zásobovala vodou úrodu v Egyptě. S klesající hladinou vody zůstaly břehy řeky vyschlé a zásobování úrody vodou bylo přerušeno. Když lidé čelili nepřízni osudu, vzpomněli si na Mojžíšovo varování před přísným trestem, pokud odmítnou Alláha. 

„A kdykoliv je postihly tyto rány, říkali: ‚Mojžíši, pros za nás Pána svého podle úmluvy Jeho s tebou! Jestliže nás vskutku zbavíš těchto ran, věru ti uvěříme a věru s tebou odešleme dítka Izraele!‘“ 7:134

Prorok Mojžíš tedy zasáhl a požádal Všemohoucího, aby zmírnil svůj trest. Voda se z půdy stáhla a stala se opět úrodnou a obdělávatelnou. Svůj slib však nesplnili a vrátili se ke svým starým zlým způsobům. Lidé se znovu obrátili na Mojžíše a prosili ho, aby znovu zasáhl. Nedodrželi však své slovo, když Hospodin zmírnil svůj trest. Egypťané se potýkali s další pohromou a bojovali s nákazou vší, které šířily různé nemoci po celé zemi. Nestyděli se, spěchali zpět k Mojžíšovi a slíbili, že Izraelce osvobodí, pokud jim uleví. Svůj slib však opět porušili, jakmile byla pohroma odstraněna. Egypťané reagovali podle svého vzoru předvídatelně, když se objevilo další znamení. Tentokrát Alláh poslal armádu žab po milionech. Skákaly všude, v řekách i na silnicích, a dokonce si našly cestu i do jejich domovů a postelí. Když prorok Mojžíš a Izraelité čerpali vodu z Nilu, zdála se být obyčejná, ale když to udělali Egypťané, voda se změnila v krev. Jako obvykle přiběhli k Mojžíšovi a slíbili mu, že Izraelity propustí, ale po odstranění trestu ho ignorovali.

„A seslali jsme na ně zátopu, kobylky, vši, žáby i krev jako znamení srozumitelná, ale oni v pýše své setrvali a lidem provinilým se stali.“ 7:133

Děti Izraele jsou na útěku 

I přes jasná znamení seslaná Alláhem Faraón a Egypťané nadále nevěřili. Nedodrželi svůj slib, že Izraelce osvobodí, a místo toho je dál obtěžovali jako předtím. Prorok Mojžíš (mír s ním) pochopil, že jejich arogance jim nedovolí uvěřit.

„Pravil Mojžíš: ,Pane náš, Tys dal Faraónovi a velmožům jeho lesk a bohatství v životě pozemském, aby, Pane náš, sváděli z cesty Tvé. Pane náš, znič bohatství jejich a zatvrď srdce jejich a nechť neuvěří, pokud nespatří trest bolestný!‘ I odpověděl Bůh: ,Vyslyšena je prosba vaše; kráčejte oba stezkou přímou a nenásledujte cestu těch, kdož nic nevědí!‘“ 10:88-89

Izraelci vymysleli plán, jak opustit Egypt. Chytře si vyžádali Faraonův souhlas, aby se mohli zúčastnit slavnosti mimo sousední město. Tím chtěli zakrýt své skutečné záměry obrovského exodu. Požádali také Egypťany o zapůjčení šperků a slíbili, že je vrátí po jejich svátku. Byla to další část jejich strategie, jak ještě více zamaskovat své plány a odvrátit podezření.

„A vnukli jsme Mojžíšovi: ,Vydej se za noci na cestu se služebníky Mými a proraz jim cestu suchou v moři a stíháni se neboj a strach neměj!‘“ 20:77

A tak prorok Mojžíš (mír s ním) vedl své následovníky noční temnotou. 

Ráno dorazili k Rudému moři. Když se zpráva o útěku Izraelitů donesla k Faraónovi, v jeho mysli se začaly honit myšlenky. Šlo o mnohem víc než o pouhou ztrátu práce; byla to přímá výzva jeho autoritě a božskému postavení. Naléhavě svolal své generály, zmobilizoval armádu a vydal se za nimi.

Když se Izraelci blížili k okraji moře, někteří z nich začali v dálce slyšet slabý, ale sílící zvuk koňských kopyt. Když se otočili zády, uviděli, jak se na obzoru zvedá oblak prachu. Davem se šířila panika. 

„Když obě skupiny se spatřily, druhové Mojžíšovi zvolali: ,Teď vskutku dostiženi jsme!‘ I pravil Mojžíš: ,Však nikoliv, vždyť Pán můj je se mnou a On povede mne!‘“ 26:61-62

Slova dokázala jeho stoupence uklidnit jen krátce. Když Faraónova armáda postupovala, jejich odhodlání se zlomilo a oni se chystali vzdát se zpět do otroctví pod jeho vládou.

„A vnukli jsme Mojžíšovi: ,Udeř holí svou do moře!‘ A rozestoupilo se a část každá podobnou se stala obrovské hoře.“ 26:63

V závodě s časem postupovali podél mořského dna. Když se blížili k přechodu na protější břeh, ohlédli se a uviděli, že je Faraónova armáda stále neúnavně pronásleduje. Tváří v tvář Alláhovu zázraku zůstali nepohnutě stát. Mojžíšův lid prosil, aby za nimi cestu zavřeli. Alláh mu však nařídil, aby se držel zpátky, protože měl pro tyranského vládce plán.

Faraónova smrt

Vlny Rudého moře utopily Faraóna a jeho vojsko. Jeho mrtvola byla vyplavena na břeh jako připomínka a znamení pro Egypťany a všechny ostatní nevěřící, že muž, kterého uctívali, byl pouhým otrokem, který šířil v zemi zkázu a skončil nanejvýš tragicky.

Neposlušnost dětí Izraele

Zázračné rozdělení Rudého moře měli Izraelité ještě v čerstvé paměti, když na cestě do zaslíbené země procházeli městem modloslužebníků. Izraelci, zvyklí uctívat Faraóna a jím schválené bohy, cítili, že modla je v nepořádku. Přestože si byli vědomi, že to nebyl nikdo jiný než Alláh, kdo je zachránil před tyranem, nemohli si pomoci a toužili po modle pro sebe.

„A převedli jsme přes moře dítka Izraele; i přišli k lidem, kteří horlivě uctívali modly své. I řekli: ‚Mojžíši, udělej nám božstvo podobné božstvům, která mají tito!‘ Odpověděl: ‚Vy věru jste lidé pošetilí! To, v čem tihle jsou, je ke zkáze odsouzeno a nicotným se stane vše, co dělali.‘ A pravil dále: ‚Zdaž mám pro vás hledat nějaké božstvo jiné, než je Bůh, který vám dal přednost před lidstvem veškerým?‘“ 7:138-140

Přesto Alláh upřednostnil národ Mojžíšův.

„A hle, poprosil Mojžíš o vodu pro lid svůj a pravili jsme: ‚Udeř holí svou do skály!‘ A vytrysklo z ní dvanáct pramenů, takže každý (z kmenů) věděl, kde jest mu píti. ‚Jezte a pijte z toho, co Bůh vám uštědřil, nebuďte však těmi, kdož na zemi šíří pohoršení!‘“ 2:60

Po úderu se skála zázračně rozštípla a odhalila dvanáct pramenů, které uhasily žízeň dvanácti různých kmenů. Když je přemohl hlad, Alláh jim nabídl křepelky a manu (sušené exsudáty některých rostlin). Přesto nebyli nikdy spokojeni.

„A hle, řekli jste: ‚Mojžíši, nelze nám snášet stále potravu jedinou. Popros Pána svého za nás, aby pro nás dal vyrůst z toho, co plodí země, zelenině, okurkám, česneku, čočce a cibuli!‘ I řekl Mojžíš: ‚Přejete si vyměnit to, co lepší je, za mnohem horší? Sestupte do Egypta, tam budete mít to, co si žádáte!‘ A postihl je nedostatek a bída a pocítili hněv Boží, a to proto, že ve znamení Boží nevěřili a že proroky nespravedlivě zabíjeli. A také za to, že byli neposlušní a vzpurní.“ 2:61

Alláh vedl Mojžíše (mír s ním), aby vedl Izraelity do zaslíbené země, kde měli žít svobodně a dodržovat Alláhův zákon.  Během cesty však byli nevděční. Neustále naříkali a plakali a projevovali málo vděčnosti. 

Když jim Mojžíš (mír s ním) nařídil dobýt Kanaán, zemi obsazenou jejich nepřáteli (Chetity), zaváhali.  A to i přes jejich obrovský počet, který údajně dosahoval 600 000 osob. Pouze dva muži byli připraveni bojovat a věřili v Alláhův plán, zatímco ostatní se krčili.

„A hle, pravil Mojžíš lidu svému: ‚Lide můj, pomněte dobrodiní Božího vůči vám, když mezi vámi učinil proroky a vás učinil vládci a dal vám to, co nedal nikomu z lidstva veškerého! Lide můj! Vstupte do svaté země, kterou vám Bůh zaslíbil, a neobracejte kroky své, abyste se neobrátili v ty, kdož ztrátu utrpí!‘ A řekli: ‚Mojžíši, v té zemi je národ obrů a my do ní nevstoupíme, dokud oni z ní neodejdou. Jestliže však odejdou, my zajisté do ní vstoupíme.‘ A řekli dva muži bohabojní, jež Bůh zahrnul Svou přízní: ‚Vejděte k nim branou! Jestliže tudy vejdete, stanete se vítězi. A na Boha se spoléhejte, jste-li věřící!‘ Však lidé zvolali: ‚Mojžíši, nevstoupíme nikdy do té to země, dokud v ní budou obři. Vytáhni ty a tvůj Pán a dejte se s nimi do boje, my zůstaneme sedět tady.‘“ 5:20-24

Mojžíšovo setkání s Bohem

Prorok Mojžíš (mír s ním) byl frustrovaný a unavený. Nakonec to se svým lidem vzdal, protože věděl, že bez ohledu na to, co jim Alláh udělí, nebudou spokojeni a budou pokračovat v přestupcích. Vrátil se ke svému Pánu a požádal, aby byl zodpovědný pouze za činy své a svého bratra Áróna. 

„I pravil Mojžíš: ‚Pane můj, mám moc jen nad sebou samým a nad bratrem svým. Čiň tedy rozdíl mezi námi a mezi tímto lidem hanebníků!‘ Odpověděl Pán: ‚Tato země jim budiž zakázána, nechť bloudí čtyřicet let po zemi. A ty se nermuť nad tímto lidem hanebníků!‘“ 5:25-26

Jejich cesta se změnila v nekonečný koloběh neklidného putování, kdy se zdálo, že každý den končí tam, kde začal. Bezcílně putovali pouští, až je jednoho dne cesta zavedla k hoře Sinaj, posvátnému místu Mojžíšova prvního setkání s Alláhem. Zde se Mojžíš oddělil od skupiny a hledal radu, protože se cítil ztracený a nevěděl, co dál. Opustil skupinu pod vedením Árona. Na hoře Mojžíš hledal pokyny u svého Pána, jak nejlépe vést svůj lid. Alláh odpověděl a nařídil svému Poslu, aby se nejprve očistil třicetidenním půstem. Po tomto příkazu mu pak Alláh dá zákony, podle kterých bude řídit svůj lid. Zůstal na vrcholu hory sám a poslední den půstu jedl z rostliny, aby si osvěžil dech. Věřil, že je důležité, aby se před Alláhem předvedl v co nejlepším světle. Alláh pak promluvil k Mojžíšovi. „Proč jsi přerušil svůj půst?“ Mojžíš (mír s ním) odpověděl: „Ó můj Pane, nerad bych s Tebou mluvil, když by má ústa nevoněla příjemně.“ Alláh řekl: „Cožpak nevíš, Mojžíši, že vůně postících se úst je pro Mne voňavější než růže? Vrať se a posti se deset dní, pak se ke Mně vrať.“ Mojžíš se tedy postil ještě deset dnů. 

„A uzavřeli jsme úmluvu s Mojžíšem během třiceti nocí, k nimž jsme přidali dalších deset, takže doba setkání s Pánem jeho trvala čtyřicet nocí. A řekl předtím Mojžíš bratru svému Árónovi: ‚Zastupuj mne u lidu mého, dbej o nápravu a nenásleduj cestu těch, kdož šíří pohoršení!‘“ 7:142

„A když přišel Mojžíš na schůzku Námi stanovenou a když s ním promluvil Pán jeho, zvolal: ‘Pane můj, ukaž se mi, abych Tě mohl spatřit!‘ I odpověděl: ‚Nikdy Mne nespatříš, ale pohleď k této hoře: jestliže zůstane nehybná na místě svém, tedy Mne uvidíš!‘ A když pak se Pán jeho zjevil nahoře, obrátil ji v prach a Mojžíš klesl jak bleskem zasažen. A když se vzpamatoval, zvolal: ‚Sláva Tobě, kajícně jsem se k Tobě obrátil a nyní jsem první z věřících!‘“ 7:143

„I pravil Pán: ‚Mojžíši, vyvolil jsem tě pro Své poselství i pro slovo Své mezi lidmi všemi. Vezmi to, co ti dávám, a buď jedním z vděčných!‘“ 7:144

Alláh pak zjevil proroku Mojžíšovi kamenné desky se svými božskými pravidly a zákony. 

Poznámka: V Koránu se předpokládá, že přesná přikázání, která dostal Mojžíš (mír s ním), byla zjevena také prorokovi Muhammadovi (mír s ním) v súře Al-An'am. 

„Rci: ‚Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic, buďte laskaví k rodičům, nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! Střežte se smilstva veřejného i tajného, nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete toho pamětlivi! A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje - snad budete bohabojní!‘“ 6:151-153

Poznámka: Islám neuznává absolutní autoritu Bible, protože se v průběhu let zkomolila. Ačkoli je tedy Desatero zmíněno v súře Al-An'am, která má mnoho styčných bodů s biblickými přikázáními, jsou mezi nimi i rozdíly. Pokud však vyjdeme z těchto veršů, můžeme se s názorem na Desatero setkat i na jiných místech Koránu a sunny. Například namísto „pamatuj na sobotní den a zachovávej jej svatý“ Korán uvádí: „Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha a zanechte obchodování! To bude pro vás lepší, jste-li vědoucí.“ 62:9

Zlaté tele

Během Mojžíšovy nepřítomnosti (mír s ním) připadl úkol vést lid dočasně proroku Árónovi (mír s ním). Jak však dny ubíhaly, začal mezi lidmi narůstat pocit neklidu a znepokojení. Toho využil zkažený a vzpurný kouzelník, kterého Korán označuje jako Samaritána, a rozšířil fámu, že je Mojžíš opustil. Navrhl jim tedy, aby hledali jiného boha, který by je vedl, protože jsou ztraceni. Bez odporu lidu sebral zlaté šperky, které dostali od Egypťanů, a uložil je do jámy. Pak rozdělal velký oheň a zlato roztavil. Během náboru teatrálně házel prach a dělal gesta, aby umocnil iluzi své "magie". Dovedně vytvaroval roztavené zlato do podoby dutého telete. Bylo to zkonstruováno s jasným záměrem: Samaritán znal historii lidí a věděl, jak je podobné pověry z minulosti oklamaly. A tak když vítr profoukl tele, vydával zvuk napodobující něco nadpřirozeného. A tak mnoho lidí prostě přijalo Zlaté tele jako svého nového boha. Árón (mír s ním) byl v úzkých: „‚Lide můj, vy jste tím jen zkoušeni a Pán váš je věru milosrdný; následujte mne a rozkaz můj poslouchejte!‘ Odpověděli: ‚Pokud se k nám nevrátí Mojžíš, nepřestaneme je uctívat.‘“ 20:90-91 

Skupina z nich však zůstala trpělivá a věřila v Alláha a jeho poselství. Vzdálili se od uctívačů modly a čekali na Mojžíšův návrat.

Mojžíšův návrat

 „Po tvém odchodu jsme uvedli lid tvůj do pokušení a Samaritán jim dal zbloudit!“ 20:85 

Když se Mojžíš vrátil, Izraelci tančili a zpívali kolem sochy zlatého telete. Když byl svědkem současného stavu svého lidu, přemohla ho směs smutku a vzteku.

„‚Lide můj, cožpak Pán váš vám neučinil slib překrásný? Či byla snad úmluva pro vás příliš dlouhá anebo jste chtěli, aby na vás padl hněv Pána vašeho, že jste tak slib svůj porušili, jímž jste se mi zavázali?‘ Odpověděli: ‚Slib tobě daný jsme z vlastní vůle neporušili, avšak bylo nám nařízeno přinést náklady z ozdob tohoto lidu a hodit je na hromadu, a podobně je tam hodil i Samaritán.‘“ 20:86-87

Mojžíš (mír s ním) se pak rozzlobeně obrátil na svého bratra.  Chápal slabosti lidí, ale považoval Áróna za odpovědného za to, že tomuto modlářskému chování nezabránil.

„‚Áróne, co ti zabránilo, když viděls je takto bloudit, abys mne následoval? Proč jsi nebyl rozkazu mého poslušen?‘“ 20:92-93

„Když se pak Mojžíš vrátil k lidu svému, rozhněván i zarmoucen, zvolal: ‚Jak hnusné je to, co jste provedli, když jsem odešel! Což chcete uspíšit příchod rozkazu Pána svého?‘ A mrštil deskami o zem, a chytil hlavu bratra svého, přitáhl jej k sobě. I zvolal Árón: ‚Synu mé matky! Lidé mne utlačovali a div mne nezabili. Nečiň mi nic, nad čím by se radovali nepřátelé moji, a nesměšuj mne s lidem nespravedlivým!‘“ 7:150

Mojžíšův hněv opadl, když si uvědomil, že jeho bratr je bezmocný.

„Potom Mojžíš řekl: ‚A co je vlastně s tebou, Samaritáne?‘ I odpověděl: ‚Spatřil jsem to, co oni neviděli, a vzal jsem hrst prachu ze stopy posla a rozhodil jsem jej; takto mne svedla duše má.‘ I pravil Mojžíš: ‚Odejdi a nechť po celý život říkáš: Nedotýkejte se mne! A budiž ti určena lhůta, kterou neporušíš. Pohleď na božstvo své, jež jsi uctívat nepřestal - věru je spálíme a jako popel je do moře rozmetáme!‘“

Zlaté tele bylo spáleno a jeho popel se rozprášil po moři. 

Trest modloslužebníků

„A hle, pravil Mojžíš lidu svému: ‚Lide můj, vy sami sobě jste ukřivdili, když tele jste si vzali. Obraťte se kajícně k Tvůrci svému a zabte hříšníky mezi sebou, to lepší bude pro vás před Tvůrcem vaším a On odpustí vám, neboť On odpouštějící je i slitovný!‘“ 2:54

Někteří z elity pochybovali, zda božské zákony, které přinesl Mojžíš (mír s ním), jsou skutečně od Alláha a chtěli důkazy.  A tak Mojžíš vybral sedmdesát starších z řad Izraelitů, aby se vydali na horu Sinaj, kde znovu nařídil: „Spěchejte k Bohu a litujte toho, co jste udělali, a proste ho o odpuštění za to, co jste zanechali.“ Muži však zůstali arogantní a nedůvěřiví.

Aby ukázal své bezmezné milosrdenství, promluvil Alláh přímo k Mojžíšovi v přítomnosti Izraelitů, aby mohli slyšet Jeho slova a uvěřit. Navzdory tomu jejich nedůvěra přetrvávala.

„A hle, řekli jste: ‚Mojžíši, neuvěříme ti, dokud nespatříme Boha zcela zřetelně!‘ A zasáhl vás blesk, zatímco jste se dívali. Potom jsme vás po smrti vaší opět vzkřísili doufajíce, že snad budete vděční.“ 2:55-56

Bylo zřejmé, že muže nic nepřesvědčí, aby opustili své staré zvyky a začali uctívat Alláha.

„A vybral Mojžíš mezi lidem svým sedmdesát mužů pro schůzku Námi stanovenou. A když je postihlo zemětřesení, zvolal: ‚Pane můj, kdybys byl chtěl, byl bys je zahubil již dříve a mne s nimi. Hodláš nás zahubit kvůli tomu, co učinili hlupáci mezi námi? Vždyť je to jen Tvé pokušení, jímž dáváš zbloudit, komu chceš, a jímž také vedeš toho, koho chceš! Tys ochráncem naším, odpusť nám a slituj se nad námi, vždyť Tys nejlepší z odpouštějících! A zapiš pro nás na tomto i na onom světě jen dobré, vždyť my jsme židovské víry kvůli Tobě!‘ I odpověděl Pán: ‚Trest Můj postihne toho, koho Já chci, ale milosrdenství Mé objímá všechny věci; Já zapíši dobré těm, kdož bohabojní jsou a dávají almužnu, a těm, kdož uvěřili ve znamení Naše, a těm, kdož následují posla, proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a Evangeliu a který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné, který jim dovoluje pokrmy výtečné a zakazuje jim škodlivé a snímá z nich tíživé povinnosti a pouta, jež je tíží. A věru ti, kdož v něj uvěří a podpoří jej a budou následovat světlo, jež bylo s ním sesláno, ti budou blažení!‘“ 7:155-157

Mojžíš a al-Chidr

Během cesty do zaslíbené země se prorok Mojžíš (mír s ním) sám naučil mnoho věcí.  Jedno z těchto učení je zaznamenáno ve vyprávění hadísu, které se nachází v Sahíh al-Buchárí, odkaz 3401, a také v at-Tirmidhí 3149. V tomto vyprávění se prorok Mojžíš (mír s ním) setkává s moudrým mužem známým jako al-Chidr. Příběh začíná vyprávěním muže, který po vyslechnutí prorokova kázání přistoupil k němu a zeptal se ho, kdo je podle něj nejvzdělanějším mužem mezi lidmi. Mojžíš (mír s ním) odpověděl: „To jsem já.“ Alláh nebyl spokojen s jeho odpovědí, protože v ní Mojžíš nepřisuzoval absolutní vědění Všemohoucímu Alláhovi. Alláh řekl Mojžíšovi: „V místě, kde se setkávají dvě moře, je můj otrok, který je učenější než ty.“ Mojžíš se s touto vzdělanou osobou chtěl setkat. Zeptal se tedy Všemohoucího:„Ó můj Pane! Jak se s ním mohu setkat?“ Alláh odpověděl:„Vezmi rybu, dej ji do velkého koše a najdeš ho na místě, kde ztratíš rybu.“ Mojžíš (mír s ním) vzal tedy rybu, vložil ji do košíku a vydal se se svým sluhou Júšou ibn Nunem hledat učeného muže.

„A hle, pravil Mojžíš sluhovi svému: ‚Neustanu, dokud nedospěji k soutoku dvou moří, i kdybych měl věky celé jíti tomu vstříc.‘ A když oba dospěli k soutoku moří dvou, zapomněli na rybu svou, jež dala se svou cestou v moře unikajíc. A když oba ono místo minuli, pravil Mojžíš svému sluhovi: ‚Přines nám oběd náš, věru nás únava z této naší cesty potkala.‘ Odpověděl: ‚Což nevidíš, že když jsme se u skály ukrývali, zapomněl jsem na tu rybu? A jedině satan způsobil, že na ni jsem zapomněl, a nedal mi vzpomenout si na ni a ona na cestu svou v moři se zázračně vydala.‘ I řekl Mojžíš: ‚To právě je to, co hledáme.‘ A oba se obrátili a po stopách svých se navrátili. A nalezli jednoho ze služebníků Našich, jehož jsme milosrdenstvím Svým obdařili a jehož jsme vědění z Nás vycházejícímu naučili, a Mojžíš mu řekl: ‚Smím tě následovat, abys mne naučil něčemu ze správného vedení, o němž jsi byl poučen?‘ Odpověděl: ‚Ty trpělivost se mnou mít nebudeš schopen; a jak bys také mohl mít trpělivost v tom, co je mimo rozsah vědění tvého?‘ Avšak Mojžíš řekl: ‚Bude-li Bůh chtít, shledáš mě trpělivým a já neoslyším rozkazu žádného.‘ ‚Chceš-li mne následovat, tedy se mne neptej na nic, pokud já sám tě nevybídnu svou zmínkou.‘ A pokračovali dále, a když pak na lodi pluli, služebník Náš ji provrtal. I otázal se Mojžíš: ‚Provrtals ji, abys utopil ty, kdož na ní cestují? Tys věru učinil věc nevídanou!‘ Odvětil: ‚Neřekl jsem ti, že nebudeš schopen mít trpělivost se mnou?‘ I řekl Mojžíš: ‚Nekárej mne za to, že zapomněl jsem, a neukládej mi ve věci mé zkoušku těžkou!‘ A pokračovali dále, až potkali chlapce nějakého; i zabil jej a Mojžíš zvolal: ‚Zdaž zabils duši nevinnou, aniž právo pomsty jsi měl? Tys věru spáchal věc ohavnou!‘ Odpověděl: ‚Neřekl jsem ti, že nebudeš schopen mít trpělivost se mnou?‘ Mojžíš pravil: ‚Jestliže se tě po tomto ještě zeptám na cokoliv, tedy se zbav společnictví mého; a již se ti dostalo ode mne omluvy.‘ A pokračovali dále, a když přišli k obyvatelům města jednoho, o jídlo je požádali, však lidé ti je pohostit odmítli. A nalezli zde zeď, jež spadnutím hrozila; když pak ji služebník Náš do pořádku přivedl, pravil mu Mojžíš: ‚Kdybys chtěl, mohlo by se ti za to dostat odměny.‘ I odvětil: ‚Toto znamená rozchod mezi mnou a tebou, nicméně ti chci vysvětlení toho sdělit, v čem nebyls s to trpělivost mít. Co týká se lodi oné, ta patřila chudákům, kteří na moři pracují. A chtěl jsem ji poškodit, aby ztratila cenu pro krále jednoho, jenž na ně číhá a jenž každou dobrou loď násilím jímá. A co týká se chlapce toho, rodiče jeho byli věřící, a obávali jsme se, že vzpurností a nevděkem svým on zavede je oba, a přáli jsme si, aby Pán jejich jim jej vyměnil za jiného, jenž bezúhonnější aby byl a lásky jejich více byl hoden. A co se týká té zdi, ta patřila dvěma chlapcům sirotkům ve městě tom a byl pod ní poklad pro ně předurčený; a otec jejich muž bezúhonný byl a Pán tvůj si přál, aby oni nejdříve dospělosti své dosáhli a teprve pak poklad svůj odkryli z milosrdenství Pána tvého. A já pak nic z toho z rozhodnutí vlastního nečinil; a toto je výklad toho, v čem tys trpělivosti nebyl schopen.‘“ 18:60-82

Poznámka: „Neudělal jsem to všechno sám,“ vyvolává dojem, že jeho činy byly způsobeny zjevením nebo božským vedením Alláha. Což vede některé učence k závěru, že al-Chidr, aniž by o tom Mojžíš (mír s ním) věděl, byl buďto anděl, nebo sám prorok. Bez ohledu na přesnou Chidrovu identitu přináší příběh důležité poučení o tom, že máme plně důvěřovat Alláhovi. Znalosti člověka jsou omezené, chybí mu souvislosti a porozumění budoucnosti. Kdo důvěřuje svému Pánu a zná jeho vlastnosti, jako je laskavost, láska a milosrdenství, se nakonec sám přesvědčí o tom, že Stvořitel vede lidstvo k dobru.

Mojžíšova smrt

„Vy, kteří věříte! Nebuďte podobni těm, kdož uráželi Mojžíše! Bůh jej pak zprostil odpovědnosti za to, co hovořili; a byl u Boha ve vážnosti.“ 33:69

Mojžíš (mír s ním) strašně trpěl kvůli svému lidu a mnoho si toho vytrpěl pro Alláha. Byl odvážný, inteligentní, silný, milující a oddaný službě svému národu i svému Pánu. Jeho životním posláním bylo osvobodit děti Izraele od tyranie a útlaku a vést je ke spravedlnosti. Předpokládá se, že po čtyřiceti letech putování byl dětem Izraele konečně umožněn vstup do zaslíbené země. Bylo to však bez jejich vůdců Mojžíše a Áróna (mír s nimi), protože oba byli před tímto datem povoláni zpět ke svému Stvořiteli.

Anděl se vrátil ke svému Pánu a řekl: „Poslal jsi mě k otrokovi, který nechce zemřít.“ Alláh vrátil andělovi oko a řekl: „Vrať se a řekni Mojžíšovi, aby položil ruku na hřbet vola, neboť mu bude dopřáno žít tolik let, kolik vlasů mu přijde pod ruku.“ Anděl tedy šel k Mojžíšovi a oznámil mu to. Pak se Mojžíš (mír s ním) zeptal Alláha: „Ó můj Pane! Co bude potom?“ Odpověděl: „Smrt.“ Mojžíš odpověděl: „Nechť je to teď.“ 

Poté požádal Alláha, aby byl po své smrti pohřben v blízkosti svaté země ve vzdálenosti, co by kamenem dohodil - a Alláh, který udělil mnoho zázraků pro svého věrného Proroka, vyhověl jeho poslední žádosti.

Muhammad (mír s ním) řekl: „Kdybych tam byl, ukázal bych ti jeho hrob pod kopcem červeného písku na kraji cesty.“ A také o své Noční cestě řekl: „Šel jsem kolem Mojžíšova hrobu, mír s ním, a on se modlil ve svém hrobě.“ Sahíh (Darussalam), Sunan an-Nasa'i 1634

Poznámka: Většina učenců zastává názor, že Júša ibn Nún, služebník, který doprovázel Mojžíše na jeho cestě s al-Chidrem, se pak stal vůdcem dětí Izraele. Vedl další generaci do Jeruzaléma a mešity al-Aksá. Ačkoli není v Koránu zmíněn jako prorok, hadísy podporují názor, že i on byl Alláhovým prorokem. 

A Bůh ví nejlépe. 

Zdroj: myislam.org