Prorok Ismael (mír s ním)

Prorok Abrahám (mír s ním) a jeho žena Sára, která dlouhá léta nemohla mít děti, toužili po dítěti, které by zmírnilo jejich osamělost a pokračovalo v rodinném dědictví. Ve své oddanosti manželovi, Sára navrhla své služebné Hadžr, aby se provdala za Abraháma v naději, že se tato touha naplní.

Tento svazek je brzy obdařil prvním synem Ismaelem, který byl stejně jako jeho otec určen Alláhem, aby sloužil jako vznešený prorok. 

Jednoho dne požádal prorok Abrahám (mír s ním) Hadžr, aby připravila sebe a jejich syna Ismaela na dlouhou cestu. Hadžr se o cestě nedozvěděla žádné podrobnosti, přesto však svého muže poslechla. Cestovali dlouho a projížděli různorodou krajinou, včetně obdělávané půdy, pouští a hor, až dorazili do pustého údolí na Arabském poloostrově. Pod osamělým stromem se zastavili. Oblast nevykazovala žádné známky lidského života, obdělávání půdy ani zdroje vody. Poté, co pomohl Abrahám (mír s ním) Hadžr sesednout s jejich stále ještě kojeným dítětem, jí podal kožený váček s datlemi a malý kožený vak s vodou. Pak nasedl na svého koně a vydal se na zpáteční cestu. Hadžr, zmatená náhlým odchodem proroka Abraháma (mír s ním), běžela za ním a žádala vysvětlení. Zavolala: „Ó Abraháme! Kam jdeš, necháváš nás v tomto údolí, kde není nikdo, s kým bychom se mohli těšit - a ani není nic, z čeho bychom se mohli těšit?“ Když Hadžr nedostala od Abraháma žádnou odpověď, zopakovala svou otázku několikrát. Pak jí došlo, že mlčí, protože ctí příkaz Všemohoucího. „Nařídil ti to Alláh?“ Zeptala se. „Ano,“ odpověděl. „Pak nás nezanedbá,“ poznamenala s důvěrou. Hadžr se pak vrátila do stínu stromu a sledovala, jak Abrahám odchází domů.

„Pane můj, usadil jsem část potomstva svého v údolí bez polí obilných poblíže chrámu Tvého posvátného, Pane náš, aby zde modlitbu konali. Učiň, aby srdce lidí se k nim přiblížila, a uštědři jim plody co obživu - snad budou vděční! Pane náš, Ty dobře víš, co skrýváme i co najevo dáváme, a nic neskryje se před Bohem ani na nebi, ani na zemi.“ 14:37-38

Hadžr nadále kojila své dítě a dávala mu datle a vodu, které jí zanechal prorok Abrahám. Zbývající zásoby však rychle došly a oba zůstali hladoví uprostřed pustého pouštního údolí. Ze zoufalství běhala sem a tam a celkem sedmkrát se vyšplhala mezi oběma horami, než uslyšela hlas. Pak se uklidnila a trpělivě čekala, až se hlas ozve znovu. Pak znovu uslyšela hlas, ale nedokázala mu porozumět, Hadžr zavolala a vykřikla: „Ó, (ať už jsi kdokoli)! Přiměl jsi mě uslyšet tvůj hlas, máš tady něco, co by mi pomohlo?“ K jejímu úžasu spatřila na místě Zamzamu anděla, který svým křídlem klepal do země, dokud z ní zázračně nevytryskla  voda. Přemožena úlevou běžela k napajedlu, kolem něhož vytvořila stavbu podobnou umyvadlu, a začala si plnit kožený vak vodou a voda stále tekla. Hadžr uhasila svou žízeň a nakojila své dítě. 

Anděl jí pak sdělil: „Neboj se, že bys byla zanedbána, neboť toto je Alláhův dům, který postaví tento chlapec a jeho otec - a Alláh svůj lid nikdy nezanedbává.“

Prorok Muhammad (mír s ním) řekl: „Kéž Alláh udělí milost Ismaelově matce! Kdyby nechala Zamzam (volně téct), by byl potokem tekoucím po povrchu země.“

* Toto napajedlo je známé jako Zamzam a běh mezi oběma horami je rituálem, který muslimové dodržují během pouti.

Prorok pak pokračoval ve vyprávění: „Dům (tj. Kába) se tehdy nacházel na vyvýšeném místě připomínajícím pahorek, a když přišly přívaly vody, tekly napravo i nalevo od něj. Žila tam, dokud kolem ní a jejího dítěte neprošli lidé z kmene Džurhum, kteří tudy procházeli cestou do Kadá. Zastavili v dolní části Mekky, kde spatřili ptáka, který měl ve zvyku létat kolem vody a neopouštět ji. Řekli: ‚Ten pták musí létat kolem vody, i když víme, že v tomto údolí žádná voda.‘ Vyslali jednoho nebo dva posly, kteří objevili zdroj vody a vrátili se, aby je o ní informovali a všichni šli k vodě. 

Ismael (mír s ním) vyrůstal v kmeni Džurhum a naučil se od nich arabsky. Kmen ho zbožňoval pro jeho pozoruhodnou povahu a ctnost. Když dosáhl dospělosti, oženil se s ženou z jejich řad. 

Jednoho dne navštívil prorok Abrahám Ismaela (mír snimi) v Mekce. V tomto věku už byl Ismael natolik dospělý, že mohl pracovat po boku svého otce.

„A když dospěl do věku, kdy s otcem se mohl podílet na úsilí, řekl Abraham: ‚Synáčku, viděl jsem ve snu, že tě mám obětovat; uvaž a řekni, jaké mínění máš?‘ I odvětil: ‚Otče můj, učiň, co ti bylo poručeno; a bude-li Bůh chtít, mne věru neochvějným shledáš.‘“ 37:102

Prorok Abrahám (mír s ním) se ve stáří velmi modlil za svého prvorozeného syna a Alláh mu splnil přání jeho srdce. Miloval jej, ale musel se podřídit Alláhově vůli. Byla to ta největší zkouška naprosté víry a podřízení se Alláhovi, jaké mohl být kdokoli vystaven. Prorok Abrahám požádal Ismaela, aby se s ním vydal na horu Arafat, aby jej mohl obětovat. Podle některých historických a exegetických pramenů se dozvídáme, že šajtán se pokusil svést proroka Abraháma při třech různých příležitostech Džamarát-al-Ula, Džamarát - al-Wusta a Džamarát-al-Kubra.

Tafsír, Maáriful Korán, vypráví rozhovor mezi prorokem Abrahámem a jeho synem takto: „Můj drahý otče, přivaž mě dostatečně, aby se mé tělo nemohlo příliš zmítat a otáčet, a také chraň své šaty, aby je nezašpinily kapky mé krve, které by mohly snížit mou odměnu u Alláha, a navíc, kdyby tuto krev viděla moje matka, byla by zničena.“ A nabrus si nůž a přejeď mi jím rychle po hrdle, aby můj poslední dech byl lehký, neboť smrt je těžká - a až se vrátíš k mé matce, vzdej jí úctu, a kdybys jí chtěl vzít mou košili, můžeš tak učinit, třeba jí to poskytne potřebnou útěchu.“

Když slyšíme taková slova z úst jediného syna, kterého Abrahám (mír s ním) měl, kdo si dokáže představit, co se asi odehrávalo v jeho srdci.

Abráhám (mír s ním)  byl však statečný a řekl svému synovi: „Synu, jak dobrým pomocníkem jsi mi v tomto úkolu, který mi Alláh uložil.“ Jen co to dopověděl, políbil svého syna a se slzami v očích si ho přivinul k sobě.

„A když se oba do vůle Boží odevzdali a on položil ho čelem k zemi, zvolali jsme naň: ‚Abrahame, věru jsi již prokázal, že vidění jsi za pravdu měl - a takto ty, kdož dobré činí, odměňujeme - vždyť byla to jen zjevná zkouška!‘ A velkou obětí jsme syna jeho vykoupili a u posledních jsme mu požehnali: ‚Mír budiž s Abrahamem!‘ Takto odměňujeme dobro konající, vždyť on byl služebník Náš věřící!“ 37:103-111

* Porážka zvířete je pro poutníky hadždže považována za zásadní úkon, kterým se završuje jejich pouť. Stejně tak je ukamenování džamáry jedním z povinných rituálů hadždže.

Po smrti Hadžr přijel Abrahám (mír s ním) do Mekky navštívit svého syna Ismaela (mír s ním) a jeho rodinu. Když dorazil do Ismaelova domu, setkal se s manželkou svého syna. Když se zeptal, kde je Ismael, odpověděla, že její manžel odešel obstarat obživu. Prorok Abrahám (mír s ním) se jí pak zeptal, jak se jim daří, jaký mají život. „Žijeme v bídě, žijeme v strádání a nouzi,“ stěžovala si. Prorok Abrahám (mír s ním) odpověděl: „Až se tvůj manžel vrátí, vyřiď mu mé pozdravy a řekni mu, aby změnil práh svého domu.“ 

Když se Ismael (mír s ním) vrátil, měl zvláštní pocit, a tak se zeptal své ženy, zda je někdo navštívil. Ona odpověděla: „Ano, přišel za mnou starý muž takového a takového jména a ptal se mě na tebe, informovala jsem ho a on se ptal na to, jak se nám žije a já mu řekla, že žijeme v nouzi a bídě.“ „Dal ti nějakou radu?“ zeptal se Ismael. „Ano, řekl mi, abych ti vyřídila jeho pozdrav a řekla ti, abys změnil práh svého domu,“ řekla. Ismael si uvědomil, že je to jeho otec a pochopil zakódovaný vzkaz. „Byl to můj otec a ty jsi práh mého domu. Nařídil mi, abych se s tebou rozvedl. Vrať se tedy ke své rodině.“ 

Ismael se rozvedl a vzal si jinou ženu z kmene Džurhum. 

Po nějaké době se prorok Abrahám (mír s ním) vydal opět do Mekky, aby svého syna znovu navštívil, ale nenašel ho. Zavolal na jeho ženu, kde je. „Odešel obstarat živobytí,“ odpověděla. „A jak se vám daří?“ zeptal se. „Daří se nám dobře (máme všeho dostatek),“ řekla a poděkovala Alláhovi. „Jaké jídlo jíte?“ zeptal se. „Maso,“ odpověděla. „Co pijete?“ zeptal se.  „Vodu,“ odpověděla. „Ó Alláhu, požehnej jejich masu a vodě,“ modlil se prorok Abrahám k Alláhovi. Prorok Abrahám (mír s ním) pak nechal vzkázat: „Až tvůj muž přijde, pozdravuj ho ode mě a řekni mu, aby pevně držel práh svého domu.“ 

Když se Ismael vrátil, zeptal se své ženy, zda ho někdo hledal. „Ano, přišel za mnou nějaký pohledný starý muž,“ odpověděla. „Ptal se na tebe a jak se nám daří, já jsem mu řekla, že se máme dobře.“ „Dal ti nějakou radu?“ zeptal se Ismael. „Ano, řekl mi, abych tě pozdravovala a nařídil, abys pevně držel práh svého domu,“ řekla. „Byl to můj otec a ty jsi práh mého domu. Přikázal mi, abych s tebou zůstal napořád“ poznamenal Ismael.

Ibn Abbás v hadísu dále zmiňuje, jak jednoho dne Abrahám (mír s ním) opět navštívil Ismaela (mír s ním) v Mekce. Když dorazil, uviděl ho, jak sedí pod stromem u Zamzamu a brousí si šípy. Když Ismael poznal svého otce, okamžitě vstal a srdečně ho pozdravil. Abrahám poté informoval svého syna o vznešeném úkolu, který mu Alláh svěřil. Abrahám (mír s ním) řekl: „Ó Ismaeli! Alláh mi dal rozkaz.“ Jeho syn odpověděl: „Udělej, co ti tvůj Pán nařídil.“ „Pomůžeš mi?“ zeptal se Abrahám. „Pomůžu ti,“ potvrdil Ismael. Abrahám ukázal na kopec, který byl nejvyšším místem ve svém okolí: „Alláh mi přikázal, abych zde postavil dům.“

Pak postavili základy Domu (tj. Káby). Ismael přinášel kameny a Abrahám stavěl, a když byly zdi vysoké, Ismael přinesl kámen a položil ho před Abraháma, který se na něj postavil a otiskl do něj své nohy.  Zatímco mu Ismael podával kameny, oba si říkali: „Pane náš, přijmi jej od nás, vždyť Tys věru slyšící, vševědoucí!“ 2:127

A Bůh ví nejlépe.

Zdroj. myislam.org