Prorok Abrahám (mír s ním)

Alláh zjevil proroku Muhammadovi (mír s ním): „Abrahám věru byl vůdcem Bohu oddaným, hanífem a mezi modloslužebníky nepatřil, vděčný byl za dobrodiní Boha, jenž si jej vyvolil a na stezku přímou jej uvedl. A darovali jsme mu dobré na tomto světě a on zajisté je na onom světě mezi bezúhonnými. A pak jsme ti vnukli: ,Následuj náboženství Abraháma, jenž hanífem byl, vždyť on věru mezi modloslužebníky nepatřil!‘“ 16:120-123

Ve starověké Babylonii (dnešní Irák) se narodil chlapec jménem Abrahám (mír s ním), aby nesl poselství dávných proroků. Lidé pokračovali ve svém uctívání model. Uctívali bohy, které si sami vytvořili, ručně vytesané z kamene a dřeva. 

Abrahám (mír s ním) byl jiný než ostatní děti; neměl sklony k tomu, aby se stal obětí jejich uctívání model. Byl hledačem pravdy a díky Stvořiteli byl vysoce inteligentní. 

„A darovali jsme již předtím Abrahámovi správné vedení, neboť jsme o něm věděli.“ 21:51

Alláh věděl o Abrahámově potenciálu a svěřil mu poslání proroka. Poslal Abraháma, aby pomohl vést lidi a učil je o tawhídu - což je přesvědčení, že existuje pouze jeden Stvořitel a Vládce vesmíru - a tím je Bůh/Alláh. Pouze On je hoden chvály a uctívání, nemá sobě rovného a nemá ani žádného společníka. 

Zvolit si cestu hledače i hlasatele pravdy, jako to udělal prorok Abrahám (mír s ním), s sebou často nese tíhu neoblíbenosti. Právě to bylo příčinou zneužívání a zanedbávání, které prorok Abrahám zažíval od mládí ve vlastní rodině. Víte, Abrahám (mír s ním) se narodil do netypické rodiny, která nejen uctívala modly, ale také je vyráběla. Byl zvyklý vidět svého otce, jak pečlivě vyřezává tyto modly se zvláštními rysy. 

Jednoho dne ho přemohla zvědavost a Abrahám (mír s ním) se svého otce zeptal na sochy, které vyrobil. Otec mu odpověděl, že jsou to sochy bohů. Tato odpověď mladého Abraháma velmi znepokojila. Miloval svého otce, ale přesto se snažil pochopit, jak se lidé mohou racionálně modlit k nečinnému kameni a dřevu, o nichž vědí, že jsou pouhým výtvorem jejich rukou.

Jednoho dne se Abrahámův otec na něj rozzlobil, když zjistil, že jeho syn si hraje, zatímco sedí na hřbetě modly. Pokáral Abraháma a varoval ho před neúctou k modlám. Abrahám (mír s ním) využil příležitosti a zeptal se: „Co je to za sochu, otče? Má velké uši, větší než naše!“ Jeho otec odpověděl: „Je to Marduch, bůh bohů, synu. Tyto velké uši symbolizují jeho hluboké znalosti.“ Abrahám (mír s ním), kterému tehdy bylo pouhých sedm let, se absurditě otcovy odpovědi zasmál, neboť on věděl líp.

Prorok Abrahám (mír s ním) pohrdal modlami

Abrahámův otec doufal, že jeho syn vstoupí do kněžského stavu a bude uctívat modly, až vyroste. Ale jak Abrahám rostl, rostla i jeho nechuť k tomuto uctívání. S otcem často navštěvoval chrámy a trápil ho pohled na množství model různých tvarů a velikostí. 

To, co bylo kdysi dobrým vtipem, se mu brzy začalo dostávat pod kůži a rozčilovalo ho to čím dál tím víc. Abrahám (mír s ním) přemýšlel, jak by sochy, které jsou nečinné a nemohou jíst, pít ani mluvit, mohly pomáhat lidem v nouzi. Viděl, co jsou modly zač; věděl, že je jeho otec stvořil a pak je prodal lidem, kteří se jim o několik vteřin později klaněli a žádali o všelijaké věci.

„Pán tvůj zajisté dobře zná, co skrývají hrudi jejich, i to, co dávají najevo.“ 27:74

Objevování Stvořitele

Abrahám (mír s ním) zarmoucený těžkým osudem svého lidu, se vydal sám do ústraní, aby zpracoval své myšlenky. Šel tmou, až došel k jeskyni v horách. Opřel se o stěnu a zadíval se na rozlehlou oblohu nad sebou.

„A když se nad ním rozprostřela noc, spatřil hvězdu a zvolal: ,Toto je Pán můj!‘ Když však zapadla, řekl: ,Nemám rád zapadající.‘“ 6:76

Prorok Abrahám (mír s ním) pak oslovil svůj lid, který tato nebeská tělesa uctíval jako božská.

„A takto jsme ukázali Abrahámovi království nebeská i pozemská, aby se stal jedním z pevně přesvědčených.“ 6:75

„A když spatřil vycházející měsíc, zvolal: ,Toto je Pán můj!‘ Když však zapadl, řekl: ,Jestliže mne Pán můj správně nepovede, budu určitě patřit k lidu zbloudilému!‘ A když spatřil vycházející slunce, zvolal: ,Toto je Pán můj, neboť jest největší!‘ A když zapadlo, řekl: ,Lide můj, nejsem zodpovědný za to, co k Bohu přidružujete, nýbrž obracím se - jako haníf - k tomu, jenž nebesa i zemi stvořil, a nebudu patřit k těm, kdož k Bohu přidružují.‘“ 6:77-79

Mnozí komentátoři Koránu vykládají dialog proroka Abraháma nikoliv jako přijetí těchto nebeských těles jako božských, ale spíše jako strategický argument proti jakýmkoliv astrologickým znamením, která si vymysleli. 

Logicky dokazoval pomíjivost všech existujících věcí s výjimkou věčné jednoty Alláha, který je zodpovědný za výživu a udržování všeho v každém okamžiku. Vysvětlil jim, že zatímco slunce, měsíc a hvězdy se čas od času objevují a mizí, Alláh je vždy přítomen a nikdy neztrácí své výtvory z dohledu.

„A hádal se s ním lid jeho, ale on pravil: ,Chcete se přít se mnou o Bohu, když On mne již na správnou cestu uvedl? Nemám strach z toho, co k Němu přidružujete, leda bude-li si to Bůh přát. Pán můj ve vědění Svém všechny věci objímá - což nebudete o tom uvažovat? Jak bych se bál toho, co k Němu přidružujete, když vy sami se nebojíte přidružovat k Bohu to, k čemu vám On neseslal žádné oprávnění? Která z obou těchto stran má větší nárok na bezpečí, odpovězte, víte-li!‘“ 6:80-81

Z této debaty se dozvídáme o prorocké moudrosti, kterou byl obdařen prorok Abrahám (mír s ním), a o uvědomění si Boží jednoty.

„Ke znamením Jeho patří noc i den, slunce i měsíc, však neklaňte se ani slunci, ani měsíci, nýbrž padejte na tvář svou před Bohem, jenž obojí stvořil, jestliže Jej uctíváte.“ 41:37

Jeho dawah vůči těm, kdo se přiklánějí k astrologickým znamením, byl chytrý. Neodmítal jen jejich názory, ale logicky je rozkládal. Tento styl prezentace by pomohl každému racionálně uvažujícímu člověku pochopit, o co mu jde.

Nyní nastal čas, aby Abrahám (mír s ním) vyzval uctívače soch, aby pochopili, že se mýlí, a přivedl je na správnou cestu. Rozhodl, že jako poslušný syn nejprve osvítí svého otce.

„Hle, pravil otci svému: ,Otče můj, proč uctíváš něco, co ani neslyší, ani nevidí a co není k užitku žádnému? Otče můj, dostalo se mi vědění, jehož se tobě nedostalo, následuj mne tedy a já uvedu tě na stezku rovnou. Otče můj, neuctívej satana; vždyť on vzpurný byl vůči Milosrdnému. Otče můj, obávám se, aby se tě nedotkl trest od Milosrdného a aby ses přítelem satanovým nestal.‘“ 19:42-45

Jeho otec se na Abraháma rozzlobil. Předpokládal, že jeho syn vstoupí do kněžského stavu, ale tady hrubě zpochybnil jejich bohy.

Je to smutná skutečnost, protože Abrahámovi na jeho otci velmi záleželo a jeho láska se projevuje v těchto slovech. Zůstal poslušný a opakovaně volal na svého otce láskyplnou frází: „Já abati!“ (ach, tatínku) Tato fráze znamená nejen úctu a lásku, ale také blízké pouto. Abrahám (mír s ním) se navzdory hluboké náklonnosti ocitl v obtížné situaci, musel mluvit pravdu z obavy o otcovo blaho na onom světě. Obával se, že by jeho otec mohl jeho slova odmítnout a být mezi těmi, které Alláh potrestá.

„I řekl otec jeho: ,Ty tupit chceš božstva moje, Abraháme? Nepřestaneš-li, pak tě věru ukamenuji! A nyní se ode mne na delší dobu vzdal!‘ Pravil Abrahám: ,Mír s tebou! Budu prosit Pána svého o odpuštění pro tebe, vždyť On je mi příznivě nakloněn.‘“ 19:46-47

Nakonec Abrahám (mír s ním) pochopil hlubokou pravdu, srdce ani činy druhého člověka nemůžeme změnit, můžeme změnit pouze sami sebe. Tváří v tvář otcovu odmítnutí si zvolil cestu soucitu a víry. Odhodlal se k prosbám a prosil o odpuštění pro svého otce Alláha, jehož milosrdenství nezná mezí. S těžkým srdcem Abrahám (mír s ním) odcházel, nyní vyděděný, ale nesoucí v sobě světlo naděje a neotřesitelné víry.

Pokračoval v kázání o Alláhovi svým obyvatelům. Nechtěl přihlížet tomu, jak jeho lid padá do satanovy pasti a pokračuje v klanění se modlám, které by mu mohlo přinést jen přísný trest od Alláha. 

„I otázal se jich: ,A slyší vás, když je vzýváte? Anebo jsou vám k užitku či ke škodě?‘ Odvětili: ,To nikoliv, však shledali jsme, že tak činili již otcové naši.‘“ 26:72-73

Lidé podle očekávání přispěchali na obranu své víry a bohů. Opět to zdůvodňovali tím, že si jsou vědomi, že modly jsou neživé, ale že pozorovali své předky, jak je uctívají, a šli v jejich stopách. Odůvodňovali to jako dostatečný důkaz své víry v modly.

„A pravil Abrahám: ,Uvažovali jste vůbec o tom, co uctíváte vy i dávní předkové vaši? To jsou nepřátelé moji a není Boha kromě Pána lidstva, jenž stvořil mne a na správnou cestu mne uvádí a krmí mne a napájí, a když nemocen jsem, mne uzdraví a zemřít mi dá a pak mě oživí, a přeji si jen, aby mi viny mé odpustil v soudu den poslední.‘“ 26:75-82

Lidé se rozzlobili, když jim bylo řečeno, že jejich předkové se mýlili. „Odsuzuješ naše bohy a naše předky?“ V jejich hlasech se mísila nedůvěra a rozhořčení.

„I řekli: ,Přišels k nám s pravdou, anebo jsi jedním z těch, kdo žertují?‘“ 21:55

„Odpověděl: ,Ba právě naopak! Váš Pán je Pánem nebe a země a On obé stvořil. A já jsem jedním z těch, kdož to dosvědčují. Při Bohu, dozajista nastrojím úklad modlám vašim, jakmile záda vaše se obrátí.‘“ 21:56:57

Prorok Abrahám (mír s ním) si uvědomil, že je nemůže přesvědčit pouze argumentací, a tak vymyslel alternativní plán a zasel do jejich myslí semínko: „Už jsem je odsoudil, kdyby měli nějakou moc, už by mi dávno ublížili!“  

Navzdory Abrahámovu kázání byli lidé tvrdohlaví a lpěli na svém uctívání model. Když opouštěl město, sílilo v něm odhodlání, nebyl z těch, kdo by se tváří v tvář neochvějné nevědomosti vzdal porážky.

Návrat

Věděl, že v sousedním městě se má konat slavnost, které se nikdo z jeho vesnice nechtěl zdržet. To byla jeho příležitost ukázat obyvatelům města pravdu o modlách, které horlivě uctívali.

Když se Abrahám ujistil, že všichni opustili město, nenápadně se vydal k chrámu s ostrou sekerou, aby svůj plán uskutečnil. Když vstoupil do chrámu, spatřil různé modly ze dřeva a kamene, které uctívali obyvatelé města. Všiml si také, že lidé před modly pokládají jídlo jako obětní dary.

„Abrahám pak vnikl k božstvům jejich a řekl: „Co že nejíte a co je s vámi, že nemluvíte?“ 37:91-92

„A rozbil je na kousky všechny kromě té největší z nich - snad oni sami se k ní navrátí.“ 21:58

Zachránil největší modlu ze všech a pověsil si na její rameno sekeru. Pak trpělivě čekal na reakci svých měšťanů.

Po návratu se lidé dozvěděli, že jejich chrám byl poničen. Když přišli do chrámu, zjistili, že jejich bohové jsou rozbiti a jejich kusy jsou rozházeny po okolí.

„I řekli: ,Kdo tohle božstvům našim udělal, ten věru mezi nespravedlivé patří!‘ A pravili jedni: ,Slyšeli jsme mladíka nějakého o nich poznámky činit, Abrahám mu říkají.‘“ 21:59-60

„I zvolali: ,Přiveďte ho před oči lidí - snad budou proti němu svědčit!‘“ 21:61

Abrahám (mír s ním) věděl, že bude předvolán k soudu, ale nebál se. Už věděl, jak vesničany přelstít, aby jim ukázal, že jsou na špatné cestě. Věděl také, že pokud by se mu mělo něco stát, bylo by to pouze s Alláhovým svolením.

„A zeptali se jej: ,Byls to ty, Abrahame, kdo s našimi božstvy se tohle odvážil učinit?‘ Odpověděl: ,Nikoliv, to tenhle největší z nich udělal, zeptejte se jich, jestliže mohou promluvit!‘“ 21:62-63

„Nevěřící se obrátili proti sobě a řekli: ,Vy věru jste nespravedliví!‘ Potom však opět nastal obrat v hlavách jejich a prohlásili: ,Ty přece víš, že vůbec nemluví!‘ Abraham pravil: ,Pročpak tedy uctíváte vedle Boha něco, co vám ani neprospívá, ani neškodí? Hanba na vás i na to, co místo Boha uctíváte. Cožpak nejste rozumní?‘.Zvolali: ,Upalte ho a pomozte božstvům svým, udělat něco chcete-li.‘“ 21:64-68

Upálení

Obyvatelé města několik dní sbírali dříví, aby se připravili na obrovský oheň, jaký si kdy dokázali představit. Nemocní prý slíbili, že pokud se uzdraví, darují tolik dříví, kolik jen najdou. S hněvem v srdci vykopali hlubokou jámu, do které nasbírali dříví. Postavili také katapult, který měl Abraháma vrhnout přímo do ohně. Zanedlouho se jáma rozhořela. Oheň byl tak silný, že plameny dosahovaly až k nebi. Obyvatelé města se shromáždili, aby se z bezpečné vzdálenosti stali svědky této historické události.

Podle plánu byl Abrahám (mír s ním) svázán a umístěn na katapult, když hlavní kněz pokynul, aby nevěřícího hodili do ohně.

Přišel anděl Gabriel a zeptal se ho: „Ó Abraháme, přeješ si něco?“ Abrahám (mír s ním) byl neochvějný - nepotřeboval pomoc nikoho jiného - než svého Pána. Doutnající oheň dusící lidi v okolí v něm nevzbuzoval žádný strach.  Abrahám odpověděl andělovi: „Od tebe nic.“

„Avšak My jsme pravili: ‚Ohni, vychladni a buď neškodným pro Abrahama!‘“ 21:69

Jak bylo přikázáno, plameny se ochladily pro Alláhova učedníka. Hořící jáma se pro něj stala místem odpočinku. Obyvatelé města tomu přihlíželi a domnívali se, že Abraháma plameny upalují zaživa.

Abrahám seděl uprostřed ohně a velebil a chválil Alláha. Neměl nic než lásku ke svému Pánu, který ho zachránil před jeho lidmi. Oheň hořel dlouho, ale lidé se zdrželi a byli zvědaví, co zbude z toho, kdo zničil a urazil jejich bohy. Když oheň nakonec dohořel, byli ohromeni, když viděli, jak Abrahám (mír s ním) vyšel z jámy nedotčený plameny. Zatímco saze z ohně zčernaly tváře přihlížejících, Abrahámova tvář zůstala jasná. Lidé vykřikli údivem.

„A hodlali mu úklad nastrojit, však My jsme způsobili, že sami ztrátu největší utrpěli.“ 21:70

Tato událost byla pro polyteisty jasným důkazem, že se mýlili, ale jejich hněv jim bránil uznat své chyby a naopak zvyšoval jejich hněv vůči Abrahámovi. Ve stejné době začali mnozí následovat Abraháma, ačkoli svou víru tajili ze strachu z újmy - nebo dokonce smrti.

Návštěva krále Namruda

Zpráva o Abrahámově zázračném úniku z ohně se dostala ke králi Namrudovi. Byl velmi nespokojený, protože tato událost ohrožovala jeho postavení samozvaného Boha. Nechtěl prohrát s obyčejným člověkem, jako byl Abrahám. Zavolal jej tedy do paláce.

Král se Abraháma vyptával na jeho boha. „Můj Pán je ten, který dává život a způsobuje smrt.“ Král odpověděl: „Já dávám život a způsobuji smrt.“ Na to Abrahám řekl: „Vskutku, Bůh přivádí slunce z východu, tak ho vyveďte ze západu!“  A tak nevěřící byl ohromen [údivem] a Bůh nevede lidi, kteří se dopouštějí přestupků. 

„Což jsi neviděl toho, jenž hádal se s Abrahámem ohledně Pána jeho jen proto, že Bůh mu dal království? A hle, pravil Abrahám: ‚Pán můj je ten, jenž život i smrt dává.‘ A odvětil: ‚Já jsem ten, kdo život i smrt dává!‘ I řekl Abrahám: ‚Bůh přivádí slunce od východu, dej mu tedy vyjít ty na západě!‘ A byl zmaten ten nevěřící - a Bůh nevede cestou správnou lid nespravedlivý.“ 2:258

Prorok Abrahám (mír s ním) kázal svému lidu a prosil ho, aby pochopil, že jeho bohové jsou falešní a že Alláh je absolutní Pán. Navzdory jeho nově nabyté slávě, bez ohledu na to, co jim říkal, polyteisté setrvávali na své cestě. 

Přes všechnu bolest, kterou prožil, přes všechny oběti a zázraky, které vykonal, mu podpora mezi lidmi stále unikala. Jeho otec se ho zřekl, jeho komunita mu vyhrožovala a za celá ta léta, kdy kázal, narážel na hluché uši. Jeho cesta se zdála být cestou hluboké samoty, ale jeho spoléhání se na Alláha nikdy nezakolísalo a bylo pro něj dostatečné.

Časem se uprostřed moře propuštěných objevily dvě duše, které byly přitahovány pravdou jeho poselství: Sára, která se stala jeho milovanou ženou a oporou, a Lot, jeho synovec, který se měl sám stát prorokem.

Prorok Abrahám emigroval

Protože jeho volání nikdo nevyslyšel, rozhodl se Abrahám (mír s ním) kvůli svému Pánu hlásat své náboženství jinde.

„A uvěřil mu Lot a pravil: ‚Vystěhuji se k Pánu svému, neb On věru mocný je i moudrý.‘“ 29:26

Opustil své město se Sárou a prorokem Lotem (mír s ním). Trojice cestovala do města jménem Ur, pak do Cháranu a následně do Palestiny. Po kázání v Palestině se vydali do Egypta.

V hadísu se také říká, že jednoho dne, když Abrahám (mír s ním) a Sára cestovali, procházeli územím tyrana.

Jeden muž tyrana informoval: „Tohoto muže (Abraháma) doprovází půvabná dáma.“ Tyran tedy přistoupil k Abrahámovi a zeptal se na Sáru: „Kdo je ta paní?“ Abrahám odpověděl: „Je to moje sestra.“

Abrahám spěchal za Sárou a vysvětlil jí to: „Ó, Sáro! Na povrchu země nejsou žádní věřící kromě tebe a mě. Tento muž se mě na tebe ptal a já jsem mu řekl, že jsi moje sestra, takže mému tvrzení neodporuj.“ Sára se usmála.

Tyran si zavolal Sáru. Když k němu přišla, pokusil se ji chytit za ruku, což způsobilo, že mu ruka ztuhla. Zmateně ji požádal: „Modli se za mě k Alláhovi a já ti neublížím.“ Usmála se a pomodlila se za něj, a tyran byl vyléčen. Tyran však svůj slib nedodržel a znovu se pokusil uchopit Sářinu ruku, načež jeho ruka ztuhla ještě víc, než předtím. Sára znovu poprosila Alláha, aby byl vyléčen. Pak si zavolal strážného, který ji přivedl: „Nepřivedli jste mi člověka, ale ďábla.“ Tyran pak dal Hadžr Sáře jako služebnou. Sára se vrátila a našla Abraháma, jak se modlí. Řekla mu: Alláh překazil zlý plán nevěřícího a dal mi Hadžr jako služebnou. 

Abrahámovo potomstvo

Korán a hadísy hovoří také o Abrahámově potomstvu.

Z náboženských textů vyplývá, že Abrahámova manželka Sára byla po mnoho let neplodná. Když pokračovali ve svém kazatelském životě, Sára se potýkala s hlubokým pocitem osamělosti, který částečně pramenil z její neschopnosti porodit dítě. Viděla lásku, kterou Abrahám choval ke svému synovci a mrzelo ji, že mu nemůže poskytnout vlastní dítě. Prorok Abrahám se ve stáří také začal obávat, že nebude nikdo, kdo by pokračoval v jeho odkazu. A tak Sára nesobecky nabídla svou služebnou Hadžr svému muži za ženu. Zanedlouho Hagar porodila Ismaela, který se stal Alláhovým prorokem. Ismael je považován za otce arabských národů a všichni jsou jeho potomky.

Izmael nebyl jediným dítětem, kterým Alláh požehnal Abraháma. 

„Když pak spatřil, že ruce jejich se po něm nevztahují, nelíbilo se mu to a pocítil strach před nimi. I řekli: ‚Neboj se, my k lidu Lotovu jsme vysláni.‘“ 11:70

Andělé pak manželům oznámili radostnou zprávu o narození jejich druhého syna Izáka a budoucího vnuka Jakuba. 

„A žena jeho, jež vedle stála, se smála, zatímco on seděl; a oznámili jsme jí o Izákovi a po Izákovi o Jakubovi zvěst radostnou. I zvolala: ,Běda mi,jak porodit mám, když již stařena jsem a tento manžel můj stařec? To věru by bylo věcí podivuhodnou!‘“ 11:71-72

„Řekli: ,Jsi snad udivena rozhodnutím Božím? Nechť na vás spočine milosrdenství Boží i požehnání Jeho, lidé domu tohoto a On chvályhodný je i slávyplný!‘“ 11:73 

Příběh proroka Abraháma se táhne i životem jeho synů, proroků Ismaela a Izáka (mír s nimi). Když se ponoříme hlouběji do jejich příběhů, odhalíme kořeny mnoha praktik, které jsou dnes pro islámskou víru klíčové. Tato vyprávění nabízejí bohaté historické poznatky, ale také osvětlují význam poutí a oslav svátků.

Zmrtvýchvstání

Abrahám trávil své dny uctíváním Alláha a svoláváním lidí ke svému náboženství. Věděl, že jeho návrat k Pánu není daleko. Byl zvědavý, jak Alláh oživuje mrtvé. Prosil jako dítě, které se ptá rodičů, jak se něco dělá, ne z pochybností, ale ze zvědavosti.

„A hle, pravil Abrahám: ,Pane můj, ukaž mi, jak oživuješ mrtvé!‘ I odpověděl: ,Což ty mi nevěříš?‘ Řekl: ,Ano, avšak je to pro uklidnění srdce mého!‘ Pravil: ,Vezmi čtyři ptáky a přitiskni je k sobě, potom umísti na každé hoře část z nich a posléze je zavolej - a přiletí rychle k tobě. A věz, že Bůh je mocný, moudrý!‘“ 2:260

Abrahám tedy udělal, co mu bylo řečeno a různé části ptáků, které byly umístěny na vrcholcích kopců, se zázračně spojily. A jak zjevil Alláh, ptáci přiletěli k Abrahámovi. A tak měl Abrahám (mír s ním) to štěstí, že mohl vidět na vlastní oči, jak Alláh oživuje mrtvé.

Prorok Abrahám (mír s ním) byl za svého života svědkem mnoha zázraků. Patřil k nejúspěšnějším prorokům a byl obdařen mnoha tituly jako "abu anbíja", což znamená "otec proroků", protože byl otcem dvou synů, proroka Izáka a proroka Ismaela (mír s nimi). Do přímé linie proroka Izáka patří Jakub a Josef (mír s nimi). Mezi jeho vzdálené potomky patří mnoho dalších velkých proroků, například Mojžíš, Áron, Ježíš, Zachariáš, Jan, Šalamoun a David (mír s nimi se všemi). Prorok Muhammad patří k potomkům proroka Ismaela (mír s nimi). Proto je Abrahám také označován za Otce národů. 

„Abrahám nebyl ani židem, ani křesťanem, avšak byl hanífem odevzdaným do vůle Boží; a nepatřil mezi modloslužebníky.“ 3:67

V tomto verši je Abrahám (mír s ním) označen za hanífu, což je označení pro čistého nebo pravého monoteistu - někoho, kdo se zříká všech ostatních božstev a věří pouze v jediného Alláha.

Na příběhu proroka Abraháma je nejvíce inspirující způsob, jakým snášel velmi osamělý život po dlouhou dobu a nikdy neztratil víru.

Abrahám je jeden z nejmilovanějších lidí Alláha, prošel si těžkými zkouškami, ale čím větší zkouška, tím větší odměna. Z osamělého, bezdětného, ohroženého a ostrakizovaného člověka se stal otec všech národů, milovaný a úctyhodný po všechny časy. A vždy se spoléhal jen na Alláha a plně se mu podřídil. 

„Kdo lepší má náboženství než ten, jenž odevzdal se do vůle Boží, koná dobré skutky a následuje víru Abraháma, jenž byl hanífem? A učinil Bůh Abraháma Svým přítelem.“ 4:125

Bylo mu uděleno nejvyšší místo v nebi, kde později přivítal svého bratra, proroka Muhammada (mír s ním), během jeho Noční cesty. 

A Bůh ví nejlépe. 

Zdroj: myislam.org