Proč je každý terorista muslim?

Ve jménu Boha milosrdného, slitovného

V první řadě bychom si měli všichni uvědomit, že teroristé jsou nepřátelé nás všech. Teroristické útoky se dějí po celém světě - terorismus není hra na muslimy a nemuslimy.

Můj názor je, že označování „muslim = terorista“ je jen mediální nálepka, která se udržuje už mnoho let. Kdykoliv něco udělá člověk s arabským jménem, původem nebo ten, kdo zakřičí „Alláhu Akbar“ (Bůh je veliký), hned se všude objeví titulky: muslim - terorista. Následně se k činu přihlásí tzv. ISIS a je hotovo.

Jenže samotný výkřik „Alláhu Akbar“ vůbec neznamená, že dotyčný je praktikující muslim, nebo že dělá něco v souladu s vírou. Zabíjení nevinných lidí do učení islámu nepatří. A je jedno, jakého jsou tito lidé vyznání nebo původu - v islámu je to obrovský hřích.

Proč tedy vykřikují Alláhu Akbar? 

Je to podobné jako u nás v České republice - lidé často říkají „Ježišmarjá“ nebo jen „Ježiš!“. A to i ti, kteří nejsou věřící. Je to prostě zažitý výraz, často vyřčený ve chvílích silných emocí, ať už pozitivních nebo negativních. Nemusí mít nic společného s vírou.

Stejně tak fráze „Alláhu Akbar“ - znamená „Bůh je veliký“ - bývá používána v různých situacích, často reflexivně, ze zvyku nebo jako výraz emocí. Ne vždy to tedy signalizuje náboženský čin nebo záměr. Mimochodem, tuto frázi používají i arabští křesťané - prostě proto, že slovo „Alláh“ znamená v arabštině jednoduše „Bůh“.

Marwa Al-Sherbini byla ubodána v soudní síni pachatelem, který ji na dětském hřišti v Drážďanech obtěžoval kvůli jejímu zahalení. Bylo jí 31 let a byla matkou.

Deah Shaddyh Barakat, jeho manželka Jusor Mohammad a její sestra Razan Mohammad Abú-Salha, byli zavražděni pachatelem, který se netajil tím, že nenávidí náboženství. Všichni to byli velmi úspěšní studenti a nebyli to radikální muslimové. Třiadvacetiletý Barakat, který si dodělával doktorát, se podílel na mnoha charitativních akcích. Angažoval se v organizacích poskytujících zubařské služby syrským a palestinským uprchlíkům na Blízkém východě, ale i bezdomovcům ve Spojených státech.

Nabra Hassan, sedmnáctiletá studentka, která byla zavražděna v pozdních hodinách v blízkosti mešity.

Šestadvacetiletý Devin Kelley vystřílel po začátku mše kostel, 27 mrtvých.

Osmadvacetiletý Andreas Lubitz záměrně naletěl do hory poté, co se v pilotní kabině sám zamkl, usmrtil 150 osob.

Realita je taková, že pokud něco udělá člověk - a těch vražd a útoků není málo - který nemá arabské jméno a nehlásí se k islámu, média o něm obvykle píší jako o psychicky nemocném. Zmiňují jeho duševní problémy, trauma, případně těžké životní okolnosti. Ale málokdy ho nazvou teroristou.

Naopak, pokud má pachatel arabské jméno nebo se hlásí k islámu, okamžitě se objevují titulky spojující ho s terorismem. Přitom i on může být duševně nemocný, ztracený nebo zmanipulovaný. Anebo patří k organizované skupině, která má své vlastní cíle a víru využívá jen jako zástěrku.

Když někde působí násilná skupina, která páchá zlo nebo se podílí na genocidě, a nejsou to muslimové, jejich činy se málokdy spojí s jejich náboženstvím nebo světonázorem. Média zkrátka používají dvojí metr.

Důležité je si uvědomit, že vina je vždy individuální nebo skupinová - nikdy kolektivní. To, že někdo páchá zločiny a přitom se hlásí k islámu, neznamená, že za to nesou odpovědnost všichni muslimové na světě. Stejně jako když by něco spáchal Čech, křesťan, který se hrdě hlásí ke své víře a národu - také by nebylo fér, aby za něj nesli odpovědnost všichni Češi nebo všichni křesťané.

Pokud dnes označujeme vrahy jako teroristy, mělo by se to týkat opravdu každého, kdo zabije nevinné lidi - bez ohledu na jeho jméno, původ nebo náboženské vyznání. Tak by to bylo spravedlivé. Ale možná bychom tím chtěli až příliš.

A Bůh ví nejlépe.