Prorok Adam (mír s ním)
V nebesích Alláh (Bůh) informoval své anděly o tom, že se rozhodl umístit na Zemi zástupce, který tam bude přebývat z generace na generaci. Andělé nebyli příliš potěšeni Alláhovým oznámením, protože si byli vědomi toho, že džinové, kteří dříve existovali na Zemi, ji zkazili a způsobili obrovské krveprolití.
„Hle, Pán tvůj k andělům pravil: ,Umístím na zemi náměstka!‘ I řekli: ,Chceš tam ustanovit někoho, kdo pohoršení na ní bude šířit a krev na ní prolévat, zatímco my slávu Tvou pějeme a svatost Tvou prohlašujeme?‘ Pravil: ,Já věru znám to, co vy neznáte!‘“ 2:30
V islámu jsou andělé považováni za zvláštní stvoření Alláha, odlišné svým původem i účelem.
Stvoření Adama
Alláh poté stvořil Adama (mír s ním) z hlíny sesbírané z různých částí země, což odráží rozmanité odstíny pleti a fyzické vlastnosti jeho potomků. Toto potvrzuje autentické vyprávění v Tirmídhí 2955, kde Posel Alláha (mír s ním) řekl: „Alláh Nejvznešenější skutečně stvořil Adama z hrsti země, kterou vzal ze všech jejích částí. Proto jsou děti Adamovy rozličné jako země - někteří jsou červení, bílí, černí a mezi tím, někteří jsou hubení, tlustí, nečistí a čistí.“ Dále v Sahíh al-Buchárí 3326 prorok Muhammad (mír s ním) uvedl: „Alláh stvořil Adama a učinil ho šedesát loktů vysokým... A každý, kdo vstoupí do ráje, bude mít podobu Adama.“
Někteří učenci tento výrok vykládají jako odkaz na Adamovu výšku v ráji, a když byl seslán na Zemi, dostal odpovídající postavu. Bez ohledu na to, na příkaz Alláha mohl mít Adam 50 nebo 100 stop. Pro Alláha není nic nemožné. Ve stejném hadísu se také uvádí: „Lidé se zmenšují ve vzrůstu od Adamova stvoření.“
V Sahíh Muslim 2789 se uvádí, že Adam (mír s ním) byl stvořen po asru v pátek. Alláh pak oznámil andělům stvoření člověka: „Já smrtelníka z hlíny vytvořím, a až jej vyrovnám a vdechnu mu něco z ducha Svého, padněte na zem klaníce se před ním!“ 38:72-73
Po čtyřicet let zůstala první bytost, vytvořená z hlíny, nehybnou postavou bez života. Během této doby andělé, kteří kolem procházeli, cítili úžas i strach. Iblís zvláště choval vůči novému stvoření Alláha závist. Často udeřil do hliněné postavy Adama a posměšně říkal: „Jsi nic! Pokud nad tebou získám moc, zničím tě; pokud ty získáš moc nade mnou, nebudu tě poslouchat.“
Každý úder vydával zvuk podobný keramice.
„A člověka z hlíny podobné hrnčířské stvořil.“ 55:14
Andělé se klaní před Adamem
Nakonec nadešel čas, kdy měla být do prvního člověka vdechnuta duše. Alláh vydal božský příkaz všem andělům: „Až ho vytvořím a vdechnu do něj část Svého ducha, padněte před ním na zem v poklonu.“ 38:72
Tímto Alláh vdechl Adamovi duši, dal mu život a tím započala lidská existence.
Když duše dosáhla jeho těla, Adam kýchl a řekl: „Alhamdulilláh" (Chvála Alláhu)!“ Tím vzdal Alláhovi chválu s Jeho dovolením. Poté mu jeho Pán řekl: „Ať se nad tebou Alláh smiluje, ó Adame.“ (Džámi' at-Tirmídhí 3367)
Jak bylo přikázáno, všichni andělé padli na zem v poklonu a uposlechli Alláhův rozkaz: „A padli andělé na zem v poklonu všichni do jednoho, kromě Iblíse; on se zdráhal být mezi těmi, kdo se klaněli." 15:31-32
Na první pohled se může zdát, že Iblís byl anděl. Tato nejasnost je však vysvětlena v Súře Al-Kahf, verši 50, kde Alláh říká: „A když jsme řekli andělům: ‚Padněte na zem v poklonu Adamovi,‘ padli na zem všichni kromě Iblíse. On byl z džinů a vzepřel se příkazu svého Pána.“
Právě proto mohl Iblís odmítnout Alláhův rozkaz - měl svobodnou vůli, stejně jako my lidé.
Alláh se Iblíse zeptal: „Ó Iblísi! Co je s tebou, že ses nepřipojil k těm, kdo se klaněli?“ 15:32
Iblís, projevující svou pýchu, odmítl uposlechnout Alláhův příkaz a prohlásil: „Já jsem lepší než on. Stvořil jsi mě z ohně, zatímco jeho jsi stvořil z hlíny.“ 7:12
Toto prohlášení nejen zdůrazňuje jeho aroganci, ale také potvrzuje, že Iblís byl z džinů, na rozdíl od andělů, kteří byli stvořeni ze světla. Iblís dále namítal: „Není pro mě možné padnout na zem v poklonu člověku, kterého jsi stvořil z hlíny znějící jako keramika, z černého tvarovatelného bahna.“ 15:33
Iblísovo opovržení Adamem, vycházející z jeho domnělé nadřazenosti, vedlo k jeho pádu - od jednoho z nejváženějších džinů se stal prokletým nepřítelem.
Alláha rozhněvala Iblísova odpověď: „Odejdi odsud! Jsi skutečně prokletý.“ 15:34
Iblís pak prosil Alláha: „Můj Pane! Dej mi odklad až do dne jejich vzkříšení. Můj Pane, protože jsi mě svedl, jistě učiním neposlušnost přitažlivou pro ně na zemi a svedu je všechny, kromě Tvých vyvolených služebníků.“ 15:36, 39, 40
Alláh mu odpověděl: „Bude ti dáno odkladu (až do Dne soudu). Toto je přímá cesta ke Mně. Nad Mými služebníky nebudeš mít žádnou moc, kromě těch, kdo tě budou následovat jako zbloudilí. A věru peklo je pro ně všechny slíbeným místem. Má sedm bran a pro každou z nich je určen určitý podíl.“ 15:37-38, 41-44
Nově obdařen darem života se Adam ocitl uprostřed výměny mezi Iblísem a jeho Stvořitelem. Jeho srdce naplnila hluboká láska a obdiv k Alláhovi. Zároveň však byl ohromen, když viděl Iblísovu otevřenou neposlušnost vůči Alláhovi.
Adam nechápal, proč Iblís k němu chová nenávist, přestože ho vůbec nezná. Postupně mu však došlo, že tento tvor je pohlcen pýchou a arogancí. Uvědomil si, že Iblís je jeho nepřítel.
Alláh poté přikázal Adamovi, aby šel k shromáždění andělů a pozdravil je slovy: „As-salámu alajkum (Mír s vámi).“ Když tak učinil, andělé mu odpověděli: „Wa alajkum as-salám wa rahmatulláh (Ať je i s tebou mír a milosrdenství Alláha).“ Když se Adam vrátil ke svému Stvořiteli, Alláh mu řekl: „Toto je tvůj pozdrav a pozdrav tvých potomků mezi sebou.“ (Džámi' at-Tirmídhí 3367)
Adam se učí jména všeho
Alláh obdařil Adama (mír s ním) jedinečnými vlastnostmi, které ho odlišovaly od všech ostatních stvoření. Na rozdíl od andělů mu byla dána svobodná vůle, schopnost vnímání a rozumového uvažování a také schopnost tvořit. Tyto vlastnosti mu umožňovaly přemýšlet o své skutečné identitě, vidět pravdu a pochopit smysl své existence.
„A naučil Adama jména všech věcí.“ 2:31
Co znamenají „jména všeho“? Někteří učenci tvrdí, že Adam byl naučen skutečná jména všech věcí, včetně jmen andělů, svého potomstva a jiných druhů. Jiní říkají, že se naučil názvy a vlastnosti běžných věcí, jako jsou ptáci, lidé, nebe, voda, stromy a další. Další názor je, že mu Alláh dal znalost jazyka - stvořil první jazyk se všemi podstatnými jmény, slovesy a přídavnými jmény a tuto znalost předal Adamovi, aby mohl plynule komunikovat.
Alláh také vložil do Adama lásku k vědění a touhu předávat poznání svým potomkům. Když Adam získal všechnu potřebnou znalost, Alláh ho představil andělům.
Nejprve se Alláh obrátil na anděly: „Sdělte Mi jména těchto věcí, jste-li pravdomluvní.“ 2:31 Andělé odpověděli: „Sláva Tobě! Nemáme žádné vědění kromě toho, co jsi nás naučil. Ty jsi vskutku Vševědoucí, Moudrý.“ 2:32 Poté se Alláh obrátil na Adama a přikázal mu: „Ó Adame! Oznam jim jejich jména.“
Adam uposlechl a vyjmenoval jména všeho k úžasu andělů. Zajímavé je, že když Alláh oslovuje anděly, říká „sdělte Mi“, ale když oslovuje Adama, přikazuje mu „sděl jim“ - což naznačuje, že Adam zde vystupuje jako učitel a andělé jako žáci. To zdůrazňuje výjimečné postavení člověka ve znalostech, které mu byly dány nad anděly.
Poté Alláh řekl: „Neřekl jsem vám, že znám tajemství nebes a země a že znám to, co odhalujete, i to, co skrýváte?“ 2:33
Andělé si uvědomili, že Adam má rozsáhlé znalosti, které jim nebyly dány. Tato vlastnost člověka poctila a povýšila jeho postavení nad jiná stvoření. Adamovo vědění zahrnovalo jak znalosti o světě, tak poznání Stvořitele a pochopení Jeho stvoření.
Adam rád sdílel své znalosti a diskutoval o nich, proto často vyhledával společnost andělů. Ti však byli převážně zaneprázdněni uctíváním Alláha a plněním svých povinností. To vedlo k tomu, že se Adam často cítil osamělý.
Alláh tedy rozhodl, že Adamovi stvoří družku. Tato bytost, utvořená z Adamova žebra, mu byla určena jako zdroj útěchy a společník na jeho cestě.
Stvoření Evy
Jednoho dne, když se Adam probudil ze spánku, spatřil člověka, který se na něj něžně a upřeně díval. „Kdo jsi?“ zeptal se stvoření. „Žena,“ zněla odpověď. „Proč jsi byla stvořena?“ zeptal se Adam. „Aby jsi ve mně nalezl klid,“ odpověděla.
Andělé byli ohromeni tímto novým stvořením, a proto se zeptali Adama: „Jaké je její jméno, ó Adame?“ Adam odpověděl: „Eva.“ Poté se andělé zeptali: „Proč byla takto pojmenována?“ Adam odpověděl: „Protože byla stvořena z něčeho živého.“
Ačkoliv Korán výslovně nepopisuje příběh stvoření Evy, mezi učenci existují různé názory. Některé tradice uvádějí, že Eva byla stvořena z Adamova levého žebra, zatímco jiné tvrdí, že byla stvořena stejným způsobem jako Adam.
Korán se zmiňuje o stvoření lidstva obecně, aniž by rozlišoval mezi různými původy: „Lidé, bojte se svého Pána, jenž vás stvořil z jediné duše a z ní stvořil její družku a z nich rozšířil mnoho mužů a žen. A bojte se Alláha, v Jehož jménu se vzájemně prosíte, a mějte úctu k lůnům matek. Věru Alláh nad vámi stále bdí.“ 4:1
Dále se v Súře Al-Isrá, verši 189 říká: „On je ten, kdo vás stvořil z jediné duše a z ní stvořil její družku, aby u ní nalezl klid. A když ji pokryje, ona nese lehké břímě a pohybuje se s ním. A když se její břímě zvětší, vzývají Alláha, svého Pána: ‚Dáš-li nám dobré dítě, budeme Ti vděční.‘“
V jednom hadísu, zaznamenaném v Sahíh al-Buchárí 3331, vypráví Abú Hurajra (kéž je s ním Bůh spokojen), že prorok Muhammad (mír s ním) řekl: „Chovejte se k ženám laskavě, neboť žena byla stvořena z žebra, a nejzakřivenější část žebra je jeho horní část. Pokud se ji pokusíte narovnat, zlomíte ji, ale pokud ji necháte tak, jak je, zůstane zakřivená. Proto se k ženám chovejte laskavě.“ Učenci odmítají doslovný výklad tohoto hadísu. Podobně jako v Koránu, kde Alláh říká: „Člověk byl stvořen z uspěchanosti.“ 55:37
Tento verš neznamená, že je člověk doslova složen z uspěchanosti, ale spíše odkazuje na lidskou povahu, která často spěchá a nedokáže být trpělivá, což je slabost.
Stejně tak se hadís snaží prostřednictvím metafory vysvětlit, že muž by měl ke své ženě přistupovat s respektem a laskavostí. Měl by ji přijmout takovou, jaká je, stejně jako má žebro svou přirozenou křivku. Pokus o "narovnání" její povahy může vést ke škodě - k "zlomení", což lze chápat jako narušení vztahu, důvěry nebo dokonce osobního blaha.
Zakázaný strom
Adam (mír s ním) a Eva žili v ráji v naprosté svobodě. Měli neomezenou možnost prozkoumávat a putovat nádhernými zahradami Alláha a těšit se ze všeho, co jim bylo nabídnuto. Avšak byl zde jeden jediný zákaz, který jim Alláh dal. Varoval je, aby se nepřibližovali k určitému stromu; pokud by tak učinili, dopustili by se přestoupení a neposlušnosti.
Alláh řekl v Koránu: „Nepřibližujte se k tomuto stromu, jinak budete patřit mezi nespravedlivé.“ (2:35)
Tento příkaz sloužil jako zkouška jejich vůle a poslušnosti uprostřed jinak neomezených radostí ráje.
Oběma bylo jasné, že jíst z tohoto stromu je zakázáno. Avšak, jak je to často v lidské povaze, Adam pomalu zapomněl na Alláhův příkaz. Jeho vůle zeslábla a jeho srdce se stalo snadnou kořistí.
Využívaje tento zranitelný okamžik, Iblís spatřil příležitost dokázat, že lidé jsou slabí a že on, Iblís, je nadřazená bytost. Byl odhodlán svést lidi ze stezky Alláhova uctívání. A tak využil právě tohoto jednoho zákazu k uskutečnění svého plánu klamu a svodu.
Začal Adamovi našeptávat den za dnem, chtěl v jeho mysli zasít semínko pochybností. Šeptal jemu i jeho ženě: „Mám vás vést ke stromu nesmrtelnosti a věčného království?“ Říkal jim také: „Váš Pán vám tento strom zakázal jen proto, aby vám zabránil stát se anděly nebo nesmrtelnými.“ A přísahal jim: „Jsem skutečně váš upřímný rádce.“ 7:20-21
Tak byli svedeni k neposlušnosti vůči Alláhovi.
Než Adam (mír s ním) dojedl plod zakázaného stromu, zaplavily ho pocity hanby, smutku a bolesti. Tím jediným činem neposlušnosti si Adam a Eva uvědomili svou nahotu a v panice začali trhat listy, aby se zahalili.
„Ó děti Adamovy, nechť vás šajtán nesvede tak, jako svedl vaše rodiče a vyhnal je z ráje, svlékaje z nich jejich oděv, aby jim ukázal jejich nahotu. On vás vidí, on i jeho kmen, odkud vy je nevidíte. A vskutku jsme učinili démony spojenci těch, kdo nevěří.“ 7:27
Odsouzeni na Zem
Adam a Eva byli předvoláni před svého Pána, který se jich zeptal: „Nezakázal jsem vám tento strom a neřekl jsem vám, že Satan je váš zjevný nepřítel?" 7:22
Oba byli zarmouceni a pohlceni pocitem viny. Když si uvědomili svou chybu, obrátili se k Alláhovi s prosbou o odpuštění a úpěnlivě volali: „Pane náš, ukřivdili jsme sami sobě! A neodpustíš-li nám a nesmiluješ se nad námi, zajisté budeme patřit mezi ztracené.“ 7:23
Bylo však již příliš pozdě; Alláh již vynesl svůj rozsudek.
Vyhnal Adama, Evu i Iblíse na zem, kde určil, že lidé budou Iblísovými nepřáteli.
Řekl: „Sestupte jako nepřátelé jedni druhým. Na zemi budete mít místo k pobytu a obživu do určeného času. Tam budete žít, tam zemřete a odtud budete vzkříšeni.“ 7:24
Život na Zemi
Adam a Eva vedli na zemi život plný těžkostí. Jídlo už nepřicházelo snadno, jako tomu bylo v jejich předchozím domově. Byli nuceni tvrdě pracovat, aby se na zemi uživili. Adam nesl odpovědnost za hledání potravy, oblečení a přístřeší pro svou ženu a děti. Musel se také vypořádat s divokými zvířaty, která bloudila po zemi ve snaze najít potravu.
Nicméně jeho největší zátěží bylo neustálé našeptávání šajtána. Ten dodržel svůj slib a dál lidstvo sužoval svými záludnými svody. Přesto Adam zůstal pevný a prokázal svou oddanost svému Pánu. Bylo klíčové, aby na zemi obstál a přivedl na svět potomky, kteří by zůstali neochvějní ve svém hlavním poslání - uctívat Alláha.
Děti Adama
Osamělá existence Adama a Evy na zemi se brzy změnila s příchodem jejich dětí. Jejich rodina začala požehnáním v podobě dvojčat, Kábila a jeho sestry. Jak čas plynul, přivítali další pár dvojčat, Hábila a jeho sestru.
Děti rostly a rodina si užívala skromný život naplněný Alláhovým požehnáním. Kábil obdělával půdu, zatímco Hábil choval dobytek.
Součástí vyhnání Adama a Evy na zem bylo naplnit zemi oddanými lidmi, kteří by uctívali Alláha. Proto, když jejich děti dosáhly věku vhodného pro sňatek, Alláh Adamovi zjevil, aby každý syn pojal za manželku dvojče toho druhého. Koneckonců, žádná jiná rodina kromě Adamovy neexistovala.
Adam poslušně vykonal Alláhův příkaz. Zatímco Hábil byl ochoten se podřídit vůli Alláha, Kábil nebyl příliš nadšený. Hábil byl znám svou inteligencí, poslušností a ochotou řídit se Alláhovými příkazy, zatímco Kábil byl arogantní, sobecký a neposlušný vůči svému Pánu.
Kábil nebyl s tímto nařízením spokojen, protože se mu zdálo, že Hábilova sestra není tak vzhledná jako jeho vlastní. Odmítl Alláhův příkaz a neposlechl ani radu svého otce.
Adam byl v těžké situaci. Nebyl si jistý, co má udělat, a tak se obrátil na Alláha s prosbou o pomoc. Alláh mu tedy přikázal, aby každý ze synů obětoval oběť ve jménu Alláha, a on upřednostní toho, jehož oběť přijme.
Zatímco Hábil obětoval své nejlepší jehně Alláhovi, Kábil přinesl svou nejhorší úrodu. Přirozeně, Alláh přijal oběť Hábila, zatímco Kábilova neposlušnost vůči Alláhovu příkazu a jeho neupřímnost v oběti způsobila, že jeho prosba byla odmítnuta.
Rozzuřený Kábil řekl svému bratru: „Zabiji tě!“ 5:27
Hábil klidně odpověděl: „Alláh přijímá pouze oběť od těch, kdo jsou upřímně zbožní. Pokud proti mně pozvedneš ruku, abys mě zabil, já svou ruku proti tobě nepozvednu, protože se bojím Alláha, Pána všech světů. Chci ti ponechat hřích, který na mě chystáš, spolu s tvými dalšími hříchy, a pak budeš patřit mezi obyvatele Ohně. A to je odměna nespravedlivých.“ 5:27-29
Hábil byl pevný ve své odpovědi. Nezalekl se bratrových hrozeb, ale zároveň se ujistil, že mu připomene, aby nesešel z cesty Alláha.
První vražda
Nenávist, kterou Kábil choval ke svému bratru, převážila nad veškerými rodinnými pouty a city. Ani strach z Alláhova trestu se v jeho mysli neprobudil.
Jak se dalo očekávat, Kábil nedbal varování svého bratra. Udeřil Hábila kamenem a na místě ho zabil. Byla to první smrt a vražda v dějinách lidstva.
Jak čas plynul a Hábil se nevracel domů, Adam začal mít obavy. Vydal se svého syna hledat, ale nenašel po něm žádnou stopu. Když se Kábila zeptal na Hábilovu nepřítomnost, odpověděl mu, že není strážcem ani ochráncem svého bratra.
Adam brzy pochopil, že jeho milovaný Hábil už není mezi živými. Byl přemožen žalem.
Po vraždě svého bratra si Kábil nevěděl rady s jeho tělem. Bloudil po krajině a přemýšlel, jak by tělo skryl před svou rodinou. Jakmile jeho hněv pomalu opadl, začal pociťovat lítost a výčitky svědomí.
Aby byla zachována důstojnost zesnulého, Alláh způsobil, že Kábil byl svědkem smrti a pohřbu dvou havranů.
Kábil sledoval, jak jeden havran pomocí svých pařátů a zobáku vyhrabal jámu v zemi, zatlačil do ní mrtvé tělo druhého havrana a přikryl ho hlínou.
„Potom Alláh poslal havrana, který hrabal v zemi, aby mu ukázal, jak skrýt hanbu svého bratra. Řekl: ‚Běda mi! Nedokázal jsem být jako tento havran a skrýt hanbu svého bratra?‘ A zmocnila se ho lítost.“ (5:31)
Adam (mír s ním) ztratil oba své syny a byl zdrcen žalem. Hábil byl zavražděn, zatímco Kábil upadl pod vliv šajtána. Adam se modlil za svého syna a pokračoval v plnění úkolů, které mu Alláh svěřil.
Neustále varoval své děti a vnoučata před Iblísem a neúnavně jim připomínal, aby uctívali Alláha a nepatřili mezi ty, kdo se proti němu vzpírají.
Smrt Adama
Jednoho dne, když byl Adam vážně nemocný, řekl svým dětem: „Mé děti, cítím touhu po ovoci ráje.“
Odhodláni splnit přání svého otce se děti vydaly hledat ovoce ráje. Cestou potkaly několik andělů, kteří nesli Adamův pohřební rubáš a další potřeby k přípravě těla k pohřbu.
Andělé dětem přikázali, aby se rychle vrátily domů, protože jejich otec brzy odejde z tohoto světa. Děti se tedy vrátily domů spolu s anděly.
Po příchodu andělé vzali Adamovu duši. Připravili ho na pohřeb, zabalili ho do rubáše, vykopali hrob a položili ho do něj.
Řekli dětem Adama: „Děti Adamovy, toto je vaše tradice v čase smrti.“
Po smrti Adama ho následoval jeho syn Šít (mír s ním), který se stal jeho nástupcem. I on byl ustanoven prorokem a dostal za úkol vést lidi k cestě Alláha.
A Bůh ví nejlépe.
Zdroj: myislam.org