Oplakávání mrtvých v islámu

Proč ženy nemohou chodit na hřbitov? A proč se nemůžou účastnit ani pohřbu? Je pravda, že muslim může proklínat mrtvé nevěřící? A je pravda, že se muslim nesmí modlit za své nemuslimské příbuzné?

Ženám je zakázáno účastnit se pohřebního průvodu, který zahrnuje i uložení těla mrtvého do hrobu, nikoli však návštěva hřbitova obecně. Abychom pochopili tento zákaz, je třeba se podívat na historický kontext, který vedl k jeho zavedení. Před islámem bylo součástí oplakávání mrtvých i kvílení, sebepoškozování, kdy ženy například škrábaly své obličeje až do krve, trhaly si vlasy nebo roztrhávaly oblečení. S příchodem islámu byl tento způsob vyjadřování smutku přísně zakázán. Prorok Muhammad (mír s ním) tedy ženám omezil účast na pohřbu, aby zabránil těmto zvyklostem.

Smrt člověka je rozhodnutím Božím a on přešel z tohoto světa do jiného, sebevětší naříkání či sebepoškozování mu život nevrátí, je třeba se s tím smířit a přijmout s pokorou jeho osud.

Pokud se žena dokáže ovládat a ví, jak se má chovat, zakázané se může stát pouze nedoporučeným, a rozhodnutí tak zůstává na každé ženě – zúčastní-li se pohřbu v tichosti a slušnosti, nespáchala hřích. Tento názor zastávali někteří islámští vědci. Pohledy na tuto otázku jsou tedy dva: jedna skupina islámských učenců se přiklání k jasnému zákazu bez výjimky, zatímco druhá skupina za určitých podmínek účast ženy povoluje, protože zohledňuje samotný důvod zákazu. Je však třeba postupovat s opatrností. Někdy se žena může cítit silná a rozhodne se pohřbu zúčastnit, ale později ji přemohou emoce a začne je projevovat. Každá žena by měla být k sobě upřímná a raději se návštěvě hřbitova vyhnout, pokud ví, že by situaci nezvládla.

Zákaz se nevztahuje na pohřební modlitbu, té se účastní muži i ženy.

Muslim může oplakávat zesnulého, avšak pouze v tichosti a důstojně. Období smutku trvá tři dny, s výjimkou ženy, které zemřel manžel – ta setrvává v období smutku po dobu čtyř měsíců a deseti dnů. Během této doby nesmí přijmout žádnou nabídku k sňatku a měla by se vyvarovat upoutávání větší pozornosti. Zvyky jako nošení černého oblečení na vyjádření smutku, obětiny za zesnulého nebo smuteční obědy nejsou součástí islámu.

Hřbitov je místem, které vyžaduje respekt a úctu k zesnulým, ať už jsou to muslimové, křesťané, židé nebo bezvěrci. Hlasité oplakávání, volání jmen zesnulých, proklínání či dokonce ničení hrobů je v islámu přísně zakázáno. Muslimové by se takového chování měli vyvarovat, neboť zesnulí jsou již na onom světě a nám nepřísluší soudit, v jakém stavu odešli nebo co v životě vykonali.

Co se týče hadísu, ve kterém prorok Muhammad (mír s ním) hovoří o zvěstování pekla nemuslimům u jejich hrobů, je tento výrok často zneužíván islamofoby. Ať už je tento hadís považován za autentický či nikoliv, nelze jej chápat doslovně bez pochopení jeho historického a kontextuálního pozadí. Když prorok Muhammad (mír s ním) procházel kolem hrobu nemuslima, věděl, v jakém stavu se dotyčný nachází. Proto mohl oznámit, že tento člověk je nyní trestán, a jeho společníci to s jeho svolením mohli sdělovat dále. My však nežijeme v době Proroka, a proto nemůžeme vědět, kdo v hrobě prochází tzv. malým peklem a z jakého důvodu. Tento hadís se týká výhradně doby, ve které žil prorok Muhammad (mír s ním), a konkrétních situací, které se týkaly jeho okolí.

Na počátku islámu byla návštěva hřbitova muslimům obecně zakázána, protože tehdy bylo běžné uctívání hrobů. Později, když muslimové upevnili svou víru a následovali učení proroka Muhammada (mír s ním), on sám návštěvu hřbitovů doporučil. Cílem bylo připomenout si smrt a uvědomit si její blízkost.

Proroku Muhammadovi (mír s ním) bylo zakázáno modlit se za své nemuslimské příbuzné a žádat pro ně odpuštění u Alláha, a pro nás toto nařízení platí stejně. Pro každého konvertitu je to obtížné, stejně jako to bylo těžké pro samotného Proroka. Avšak Nejmoudřejší ví nejlépe. Každého, o kom víme, že nezemřel jako muslim, ponechme Nejvyššímu soudci, neboť nám nepřísluší zasahovat do vztahu mezi člověkem a jeho Stvořitelem. Stejně tak, jako nesmíme tyto osoby proklínat nebo jim nadávat, nesmíme se za ně ani přimlouvat.

Normálně nestojíme v soudní síni a neorodujeme za někoho, kdo se dopustil trestného činu, bez ohledu na jeho vyznání. Kdybychom to zkusili, byli bychom ze síně vyvedeni a možná i pokutováni. Proč by tedy Bůh měl vyslyšet naše prosby za někoho, kdo se dopustil největšího hříchu, jako je přidružování nebo odmítnutí Jeho samotného? Každý nese zodpovědnost za své činy, jak v tomto životě, tak v životě budoucím, a nikdo jiný s tím nemůže nic udělat, ať už se jedná o naše prarodiče, rodiče, děti či kohokoliv jiného.

Návštěva hřbitova? Každý muslim by měl navštěvovat toto místo jen občas, z náboženských nebo jiných rozumných důvodů, například aby upravil okolí hrobu svého blízkého. Jakékoliv obcházení kolem hrobu s žádostmi, aby se za něj zesnulý přimluvil u Alláha, je přísně zakázáno, neboť to spadá pod přidružování. Muslim nepotřebuje žádného prostředníka k tomu, aby požádal Boha o cokoliv. Proč to zmiňuji? Protože i dnes existuje mnoho muslimů, kteří toto praktikují, aniž by si uvědomovali, že tímto jednáním se odklánějí od islámu. Kéž nás Bůh ochraňuje a vede správnou cestou.

Proseb za zesnulého se muslim může věnovat i během modlitby doma, není nutné kvůli tomu chodit na hřbitov. Pokud navštěvujeme hřbitov, kde odpočívají naši nemuslimští příbuzní, vzpomínejme na ně s láskou a v dobrém, připomínejme si společné hezké chvíle a vše ostatní ponechme v rukou Božích.

A Bůh ví nejlépe.