Kamenování žen dle islámu?
Velmi populární téma, neboť muslimka, která se jen podívá na jiného muže, musí být ihned ukamenována, že? Samozřejmě je to nesmysl!
V islámu existuje pozemský trest za mimomanželský pohlavní styk, avšak jeho vykonání podléhá přísným podmínkám. Tento trest může být uplatněn pouze v muslimské zemi, kde funguje islámská vláda a šaríatský soudní systém. Jeho vykonání je svěřeno výhradně příslušným orgánům, nikoli jednotlivcům. Trest se vztahuje na ženy i muže stejnou měrou.
Za mimomanželský pohlavní styk jsou v islámu obecně předepsány dva možné tresty: kamenování nebo sto ran bičem, případně i vyhoštění z místa bydliště, o čemž rozhoduje soudce. Výše trestu závisí na stavu hříšníka, tedy zda je svobodný, nebo ženatý/vdaná. Každý případ je posuzován individuálně na základě okolností a rozhodnutí soudce.
Trest nelze vykonat na základě nepodložených obvinění, drbů či pomluv. Aby byl trest vykonán, musí být vina jasně prokázána a nesmí existovat sebemenší pochybnost. Jednou z klíčových podmínek je přítomnost čtyř svědků, kteří viděli samotný akt pohlavního styku (tedy část penisu ve vagíně). Pokud by se ukázalo, že některý ze svědků lhal, byli by všichni svědci potrestáni za pomluvu. Tato podmínka činí splnění důkazního břemene v praxi téměř nemožným, což zdůrazňuje důraz islámu na spravedlnost a ochranu před nespravedlivým obviněním.
V době proroka Muhammada (mír s ním) nebyl zaznamenán jediný případ ukamenování na základě svědectví čtyř osob.
Pokud se člověk sám k hříchu dobrovolně přizná, a následně během výkonu trestu své přiznání odvolá, trest se okamžitě ruší. Další postup závisí na rozhodnutí soudce. V příbězích z doby Proroka se všechny případy kamenování uskutečnily výhradně na základě dobrovolného a opakovaného přiznání hříšníků.
Jak se někdo může dobrovolně k mimomanželskému pohlavnímu styku přiznat, proč?
Ano, je to možné, věřící člověk hluboce lituje svého hříchu a chce být očištěn a potrestán už zde - na tomto světě - a předstoupit tak před Boha čistý.
A co svobodná těhotná žena?
Těhotenství mimo manželství může být považováno za důkaz mimomanželského styku, avšak konečné rozhodnutí závisí na výpovědi ženy u soudu a na posouzení celé situace. Soudce rozhoduje individuálně na základě okolností případu.
A co znásilnění?
Znásilnění je odporný a zavrženíhodný čin, za který podle názorů islámských učenců náleží násilníkovi trest smrti. Žena v takovém případě není viníkem, ale obětí, která si zaslouží ochranu a spravedlnost.
Mimomanželský pohlavní styk existuje ve všech částech světa, včetně muslimských zemí. Pokud však nikdo nepodá žalobu k islámskému soudu (v muslimském státě s islámskou vládou a šaríatským soudním systémem), zůstává tato záležitost mezi člověkem a Bohem. Nikdo nemá právo vzít "spravedlnost" do svých rukou.
Obecně je mimomanželský pohlavní styk v muslimských zemích považován za tajnou záležitost, o níž se obvykle nemluví. Vztahy jako přítel, přítelkyně, milenec nebo milenka nejsou v žádné muslimské společnosti přijímány, a lidé se s nimi veřejně nechlubí. Každý muslim by měl své hříchy skrývat a činit pokání před Bohem.
Islám zakazuje mimomanželský pohlavní styk i vztah, aby byla zachována kultivovaná společnost a nebyla páchána křivda. Pro uspokojení sexuálních potřeb, které jsou přirozené a lidské, islám stanovuje institut manželství s jasně danými podmínkami od Boha. Muž i žena mají v manželství vůči sobě určité povinnosti a práva, čímž manželství slouží k ochraně jednotlivce a zajištění stability.
Mimomanželský pohlavní styk je považován za velký hřích, a muslim, který se tohoto činu dopustí, ať žije kdekoliv, by měl činit pokání a usilovat o nápravu své chyby. Každý člověk je však před Bohem zodpovědný za své vlastní činy.
Jak si někdo může vzít člověka, kterého ani pořádně nezná?
V islámu je důležité, aby si muž a žena vzájemně padli do oka a porozuměli si v základních věcech. Dále existuje manželská smlouva, do které si oba mohou zahrnout své požadavky. V islámu není místo pro zbytečné čekání na "dokonalejší poznání" druhého, protože muslim by měl spíše dbát na to, aby se vyhnul hříchu, a co bude, to bude – pouze Bůh ví, jak vše dopadne.
Myšlenky o dlouhém poznávání před manželstvím často nedávají smysl, neboť nikdo nemůže zaručit, že manželství vydrží až do konce života. Lidé se rozvádějí i po dvaceti letech. Není možné předem vědět, zda si partner ve vztahu na něco nehraje – pravda se často ukáže až v rámci společného soužití. Ačkoli se mohou vyskytnout pochybnosti, rozhodnutí o rozvodu nebo rozchodu je na každém jednotlivci. Proč tedy čekat a hřešit, když je možné jednat v souladu s vírou a Božími pokyny?
A co zásnuby?
Zásnuby nejsou součástí islámu, jedná se spíše o tradici, kterou někteří muslimové dodržují. Chvíle, kdy muž požádá ženu o ruku a ona souhlasí (a někde to může být i slaveno), neznamená, že mají povolený "vztah". V tomto období je žena stále cizí pro muže a muž stále cizí pro ženu. Manželský vztah vzniká až v okamžiku, kdy dojde k uzavření manželské smlouvy, a teprve poté mohou být manželé s veškerými právy a povinnostmi, které manželství přináší.
Muslimové si před svatbou nedají ani pusu?
Z islámského hlediska samozřejmě není povoleno, aby si muž a žena, kteří nejsou manželé, projevovali náklonnost polibkem nebo jiným způsobem. Avšak pokud si "dají pusu", nebo ne, je jejich osobní věc a záležitost mezi nimi a Bohem. Důležité je, že uzavřeli manželství a stali se manželi; to, co se stalo před tím, do toho opravdu nikomu nic není.
A Bůh ví nejlépe.