Islámští učenci

Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného

Náš milovaný prorok Muhammad (mír s ním) vyučoval islám, a mezi jeho žáky nepochybně patřili jeho společníci, kteří jeho učení šířili i dlouho po jeho smrti. Významnou roli sehrála také jeho nejmilejší manželka Ájša (kéž je s ní Bůh spokojen), která patřila mezi největší znalkyně náboženských věd. Tento řetězec předávání znalostí pokračoval z generace na generaci a - díky Bohu - přetrvává dodnes.

Mezi významné učence, kterým se v pozdějších dobách začalo říkat "islámští vědci" pro jejich hluboké znalosti, oddanost a přínos pro ummu, patří například:

Abú Hanífa (699-767), perský islámský vědec a zakladatel islámské právní univerzity - Hánifovský mazhab.
Málik ibn Anás (711-795) ze Saúdské Arábie, významný islámský vědec, který byl zakladatelem islámské právní univerzity - Málikovský mazhab. Jeho dílem je též sbírka výroků a činů proroka Muhammada - al-Muwatta.
Abú Abdilláh Muhammad ibn Idrís al-Šáfí (767-820), islámský vědec původem z Palestiny, který studoval u Málika ibn Anáse a žáků Abú Hanífy, stal se zakladatelem islámské právní univerzity - Šáfiovský mazhab.
Ahmad ibn Hanbal (780-855), islámský vědec, který se narodil v Iráku, studoval u žáků Abú Hanífy a též vystudoval šáfiovské právo, zakladatel islámské právní univerzity - Hanbalovský mazhab. Zanechal po sobě i velmi rozsáhlou a známou encyklopedii nazývanou al-Musnád.
Muhammad al-Buchárí (810-870), významný islámský perský vědec, který za velmi přísných podmínek sepsal sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním), díky těmto podmínkám je tato sbírka považována za nejdůvěryhodnější a téměř bezchybnou. Byl následovníkem islámské právní univerzity Ahmada ibn Hanbala.
Imám Muslim (821-875), pocházel z Íránu a sepsal druhou sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním), která je též považována za velmi důvěryhodnou a důležitou. Studoval u žáků, kteří následovali islámskou právní univerzitu Málika ibn Anáse.
Abú Dawúd (817-889), Peršan arabského původu, sepsal třetí sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním). Následoval islámskou právní univerzitu Ahmada ibn Hanbala.
Imám al-Tirmidhi (824-892), perský islámský vědec, který sepsal čtvrtou sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním). Byl žákem al-Buchárího a stoupencem islámské právní univerzity al-Šáfího.
Al-Nasa'i (829-915), byl známým perským sběratelem hadísů a následovníkem islámské právní univerzity al-Šáfího. Sepsal pátou sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním).
Ibn Majah (824-887), perský islámský vědec hadísů, který sepsal poslední sbírku výroků a činů proroka Muhammada (mír s ním).

Mezi další pozdější nejznámější islámské vědce patří například:

Al-Ghazzálí (1058-1111), byl dobrým žákem islámské právní univerzity al-Šáfího.
Imám Abu 'Abdullah al-Qurtubi (1214-1273), andaluský právník a islámský vědec zaměřený na výroky a činy Proroka (mír s ním), následoval islámskou právní univerzitu Málika ibn Anáse. Jeho dílem je tafsír (komentář/vysvětlení) Koránu - Tafsir al-Qurtubi.
Ibn Tajmíja (1263-1328), islámský vědec narozen v dnešním Turecku, který zastával učení Ahmada ibn Hanbala.
Ibn Qayyim al-Jawziyya (1292-1350), významný islámský soudce ze Sýrie, který následoval učení Ahmada ibn Hanbala a byl žákem Ibn Tajmíji.
Ibn Kathir (1300-1373), historik a islámský vědec ze Sýrie, jeho významným dílem je tafsír (komentár/vysvětlení) Koránu, dle kterého se vzdělává většina dnešních muslimů - Tafsír Ibn Kathir. Následoval islámskou právní školu al-Šáfího a následoval též Ibn Tajmíju nebo Ibn Qayyima.
Abd al-Aziz Bin Báz (1910-1999) ze Saúdské Arábie, který následoval učení Ahmada ibn Hanbala.
Muhammad Nasiruddin al-Albání (1914-1999), původem z Albánie, následoval islámskou právní univerzitu Abú Hanífy a též učení Ahmada ibn Hanbala.
Muhammad ibn al-Uthaymeen (1925-2001) ze Saúdské Arábie, který zastával učení Ahmada ibn Hanbala.

Mezi dnešní nejznámější islámské učence patří například:

Ismail Ibn Musa Menk, zimbabwský islámský učenec, který vystudoval islámskou právní univerzitu v Medíně.
Zakir Abdul Karim Naik, indický islámský televizní spisovatel a učenec, založil islámskou mezinárodní školu v Bombaji a také několik islámských škol v muslimských zemích. Dále je zakladatelem i ředitelem Nadace islámského výzkumu a největší náboženské satelitní sítě na světě Peace TV. Byl žákem Ahmeda Deedata.
Nouman Ali Khan, Američan pákistánského původu, islámský učenec, který založil školu zaměřenou na výuku Koránu a patří mezi nejvlivnější muslimy na světě.
Omar Suleiman, Američan palestinského původu, islámský učenec a imám, který studoval v mnoha muslimských zemích a vše zakončil doktorátem na Mezinárodní islámské univerzitě v Malajsii.
Yusuf Estes, Američan z Texasu, který konvertoval k islámu a stal se známým islámským učencem, který je zakladatelem a ředitelem Guide US TV, satelitního televizního kanálu o islámu.
Mishary bin Rashid Alafasy, imám a umělec z Kuvajtu, vystudoval islámskou univerzitu v Medíně se zaměřením na Korán a v současné době patří mezi nejpopulárnější recitátory Koránu.
Yusuf al-Qaradawi, islámský vědec z Egypta, který patří k těm nejvlivnějším autoritám.

Mezi nejvlivnější a nejznámější ženy v islámu patří například:

Chadídža (555-619), první manželka proroka Muhammada (mír s ním), úspěšná podnikatelka a první žena, která přijala islám - Matka věřících.
Ájša (614-678), dcera Abú Bakra a nejmilovanější manželka proroka Muhammada (mír s ním), osoba, která předala soukromé informace ze života Alláhova Posla a celý svůj život vyučovala islám - Matka věřících.
Nusayba bint Ka'ab, byla mezi prvními ženami, které přijaly islám, patřila ke společníkům proroka Muhammada (mír s ním) a získala mnoho ctností, nejznámější je však její účast v bitvě Uhud, kdy se Proroka snažila ochránit.
Sumayyah bint Khayyat, patřila k prvním ženám, které přijaly islám a byla tou, kdo se odmítl vzdát svého náboženství pod výhružkami a mučením ze strany Kurajšovců. Kvůli své víře byla nakonec zavražděna, stala se tak první mučednicí v islámu.
Zaynab bint Ali (626-682), vnučka proroka Muhammada (mír s ním) velmi vlivná žena, která do poslední chvíle šířila islám a ochraňovala svou rodinu.
Nafisa bint al-Hassan (762-824), prapravnučka proroka Muhammada (mír s ním), velmi inteligentní žena, která již od útlého věku znala Korán a výroky Proroka zpaměti. Vyučovala islám, jejích přednášek se zúčastnili i významní učenci jako al-Šáfí a Ahmad ibn Hanbal.
Umm al-Darda al-Soghra, patří mezi nejvýznamnější islámské vědkyně, velmi skromná a zbožná žena, která již jako malá sedávala s učenci v mešitě, kde poslouchala přednášky o islámu a učila se Korán. Celý svůj život se věnovala islámu, vyučovala muže i ženy, jejích přednášek se zúčastnil například Hasan Al-Basri nebo Abdul Malik Bin Marwan.
Fakhr-un-Nisa, islámská vědkyně, kterou vyučoval vlastní otec a později celá řada významných učenců. Její přednášky patřily mezi nejvyhledávanější a vynikla též v kaligrafickém umění. Dožila se více jak 90. let a jejího pohřbu se zúčastnilo tisíce lidí, včetně významných učenců i státních funkcionářů.
Zaynab bint al-Kamal, ve své době byla nejvýznamnější vědkyní v islámu, následovala učení Ahmada ibn Hanbala a specializovala se na hadith.
Fatima b. Abi al-Qasim Ghalib al-Ansari al-Sharrat, velmi vzdělaná žena, která znala nespočet knih zpaměti, včetně Koránu.

Ženy také mohly studovat a vyučovat islám?

Samozřejmě, i dnes existuje celá řada muslimek, které zasvětily svůj život rodině a islámu.

Jak jste si jistě všimli, v islámu existují čtyři hlavní právní směry (mazhab) a zároveň jasně doložený řetězec předávání islámské vědy od doby proroka Muhammada (mír s ním) až po současnost. Tento řetězec se již v počátcích na některých místech rozdvojil, což znamená, že se učenci mohli v určitých drobnostech v oblasti fiqhu (islámské právní vědy) rozcházet. Přesto se navzájem respektovali a uznávali názory jeden druhého, vždy s úmyslem hledat pravdu a řídit se Boží vůlí.

Jak je vůbec možné, že se neshodovali?

V islámu existují věci, které jsou pevně stanovené a tudíž zcela jasné - jedná se o to, co Alláh nebo Jeho posel (mír s ním) přímo přikázali, zakázali nebo povolili. Kromě toho však existují i záležitosti, které nejsou zcela jednoznačné. Většinou jde o maličkosti nebo detaily, které byly dále zkoumány na základě života a praxe proroka Muhammada (mír s ním).

V takových případech mohli učenci na základě svých znalostí a pochopení sunny předložit různé názory. Neshody zde nevznikaly kvůli rozporům, ale proto, že Prorok (mír s ním) se mohl v podobné situaci zachovat dvěma různými způsoby - a každý z nich byl správný. Všechny tyto názory jsou tedy platné, protože vycházejí z pevných základů Koránu a sunny. Muslim se proto může přiklonit k tomu názoru, který po upřímném zkoumání považuje za nejsprávnější.

Naopak v záležitostech, které zůstávají nejisté nebo vyvolávají pochybnosti, je doporučeno, aby se jim muslim vyhnul - ve snaze jednat s bohabojností a čistým úmyslem.

A co když islámský učenec zveřejňuje názory, které nejsou ničím podložené?

Pokud islámský učenec zveřejní ojedinělý názor - což se ve skutečnosti stává jen zřídka - je obvykle vyzván, aby doložil své stanovisko důkazy z Koránu a sunny, na kterých svůj názor staví. Zároveň by měl uvést i jména jiných islámských učenců, kteří zastávali stejný nebo podobný názor.

Pokud tak neučiní, nebo je jeho stanovisko postaveno na nevěrohodných zdrojích, bývá tento názor považován za nesprávný a jeho autor za učence s kontroverzními názory. V případě, že je jeho názor podložen důvěryhodnými prameny a najdeme i historické učence, kteří daný pohled sdíleli, mluvíme o názoru menšinovém. Takový názor není chybný, ale z hlediska islámské tradice je obecně doporučeno přiklonit se k postoji většiny učenců, zejména v otázkách, kde panuje široká shoda.

Může muslim nesouhlasit s islámským učencem?

Jistě, ale nesouhlas s názorem islámského učence však žádnému muslimovi nedává právo jej pomlouvat, ponižovat, znevažovat jeho rodinu nebo děti, šířit drby či hanobit jeho celoživotní úsilí a vzdělání. Tyto způsoby do islámu v žádném případě nepatří. Islám nás učí dobrým mravům, úctě a spravedlnosti - i tehdy, když nesouhlasíme.

Základem islámu je poznání a vzdělávání. Každý člověk má rozum a schopnost přemýšlet. Naším úkolem je dané téma prostudovat, pochopit důvody různých názorů - proč, co a jak bylo řečeno - porovnat je s názory dalších učenců a až poté si vytvořit vlastní názor. Pokud mi někdo z učenců nesedí, jeho názory jednoduše nebudu následovat ani se jimi řídit. A tím to končí. Velmi jednoduché.

Nesouhlas nebo nepochopení názoru není důvodem k panice či rozdělení. Pokud něčemu nerozumím, zkusím si to prostudovat a případně doporučím ostatním, aby udělali totéž. Není třeba kolem toho dělat zbytečné drama.

A co když je islámský učenec natolik striktní, že odradí nováčky v islámu?

Islámský učenec má povinnost říkat věci tak, jak skutečně jsou podle islámu - ne tak, jak by si přáli slyšet ostatní. Není jeho povinností uvádět všechny možné názory; může zmínit jen ten, ke kterému se sám přiklání na základě svých znalostí a výzkumu.

Pokud má někdo, kdo je v islámu nový, upřímný zájem, přirozeně se bude dál ptát, vyhledávat informace a postupně se vzdělávat. A s pomocí Alláha (inšáAlláh) časem pochopí i složitější témata. Islám je hluboká a propracovaná věda, a každý nováček by měl počítat s tím, že ne všemu v přednáškách nebo fatwách porozumí hned. Chce to čas, trpělivost a další znalosti.

Pro nového muslima nebo konvertitu je možná dokonce nejlepší začít s tím nejzákladnějším - naučit se správně chápat tawhíd (jedinost Boha), osvojit si pilíře islámu a víry. Všechno ostatní přijde s časem, inšáAlláh, krok za krokem.

Kdy může muslim veřejně upozornit na konkrétního islámského učence?

Výjimkou je situace, kdy by si učenec zahrával se základy víry - například kdyby narušoval správné chápání tawhídu (jedinečnosti Alláha), povoloval to, co Alláh výslovně zakázal, znevažoval přikázané nebo naopak zakazoval to, co je v islámu povoleno. V takovém případě je na místě upozornit muslimskou komunitu, aby od takového člověka nepřijímala žádné náboženské názory, neboť by mohla být uvedena v omyl.

Totéž platí v případě, kdyby někdo pod rouškou islámu šířil nenávist, násilí nebo terorismus. V takové situaci je nejen povinností muslimů se od něj distancovat, ale také je na místě obrátit se na příslušné úřady, včetně policie. Islám je náboženstvím míru a spravedlnosti a nesmí být zneužíván k ničemu opačnému.

Proč jsou islámští učenci důležití?

Nemocný člověk vyhledá lékaře, obviněný právníka, s porouchaným autem jdeme za automechanikem… Ve všech těchto oborech je důležité obracet se na vzdělané a zkušené odborníky. Stejně tak muslim, který potřebuje radu v otázkách víry, se obrací na islámského učence.

Islám je chráněn samotným Alláhem a islámští učenci a vědci jsou těmi, kdo byli pověřeni, aby šířili pravdu a vzdělávali ostatní muslimy. Ti pak své znalosti předávají dál - z generace na generaci - a tím kráčejí po cestě proroků a poslů, mír s nimi všemi.

Při bližším pohledu zjistíme, že islám je - díky Bohu - jediným náboženstvím, které si díky těmto pevným základům a pečlivému předávání znalostí zachovalo svou podstatu beze změn až do dnešních dnů.

A co se stane, když muslim neposlechne radu islámského učence?

Jak s informacemi od islámského učence naložíme, je věcí každého jednotlivce. Učenec má povinnost sdělit nám pravdu podle znalostí z Koránu a sunny - a co s tím uděláme dál, to už je mezi námi a Bohem. Před Alláhem je totiž každý zodpovědný sám za sebe.

Takových případů najdeme celou řadu - například otázka slavení Vánoc, neislámských svátků nebo i oslava narození proroka Muhammada (mír s ním). Učenci každoročně vysvětlují, proč tyto oslavy nejsou v souladu s islámským učením. A dál? Dál je to již na každém jednotlivci. Úkol učence je předat vědění, ne nutit lidi k čemukoli.

Co znamená fatwa?

Fatwa je islámské právní stanovisko nebo náboženské doporučení, které může vydat pouze osoba k tomu kompetentní - tedy islámský učenec (alim), který je uznáván ostatními učenci. O tom, kdo je skutečně považován za islámského vědce, rozhodují právě další kvalifikovaní učenci. Berou přitom v úvahu délku a hloubku jeho studií (často celoživotních), jeho zkušenosti, přednosti a celkovou úroveň znalostí.

Pouhé absolvování několikaletého studia na islámské univerzitě tedy zdaleka nestačí k tomu, aby člověk mohl sám vydávat fatwy. Jde o obrovskou zodpovědnost, která vyžaduje hluboké porozumění náboženským textům a jejich správné aplikaci v různých kontextech.

Fatwy se obvykle rozdělují do tří kategorií:

Všeobecná fatwa - vztahuje se na všechny muslimy a zpravidla se týká základních věroučných otázek, jako je aqída (např. jedinečnost Alláha, pilíře víry a islámu).
Politická fatwa - vyžaduje, aby učenec měl hluboké znalosti a zkušenosti v oblasti, ke které se vyjadřuje, včetně místních i mezinárodních souvislostí.
Soukromá fatwa - je určena konkrétní osobě a zohledňuje její specifickou situaci, včetně země, ve které žije, jejích podmínek a okolností. Například fatwa vydaná v Saúdské Arábii nemusí být automaticky platná nebo vhodná pro muslimy žijící v Evropě či USA — a naopak.

A co učenci, kteří pracují v mešitách?

Tito učenci obvykle sami fatwy nevydávají. Odpovídají na dotazy muslimů na základě fatew a názorů, které mají k dispozici od uznávaných islámských vědců. Proto často uslyšíme formulace jako: Ibn Tajmíja řekl, šejch Ibn Báz řekl, al-Albání řekl a podobně.

Učenci, kteří studovali na islámských univerzitách, se věnují i studiu fatew předních učenců, a mají tak dostatečný přehled k tomu, aby mohli odpovídat stručně, věcně a rychle — zejména na opakující se otázky, které se v muslimské komunitě běžně objevují.

Pokud se jedná o osobní nebo složitější dotaz, šejch se obvykle snaží najít již zodpovězený případ či situaci, která je podobná té, kterou řešíme, a podle toho nám následně odpoví.

A Bůh ví nejlépe.