Islámský způsob porážky

V závislosti na svém přirozeném prostředí se zvířata dělí na dva druhy: na mořská a suchozemská. Mořská zvířata, čili tvorové, kteří žijí ve vodě a nemohou přežít mimo ni, jsou všichni povolení. Nezáleží na tom, jakým způsobem je získáte, jestli je vytáhnete z vody živé nebo mrtvé, celé nebo po kouscích, jestli jde o ryby nebo jiné mořské tvory, jestli je to tuleň nebo sviňucha, jestli je chytil muslim nebo nemuslim. Nejštědřejší Pán rozevřel zeširoka svou náruč, zahrnul Své služebníky dary a povolil jim jíst všechny mořské tvory, aniž by museli být poraženi. Člověku byla ponechána volnost chytat je způsobem, jaký uzná za vhodné, pokud se vystříhá jakékoli zbytečné krutosti. Alláh nám připomíná Svou laskavost slovy: „To On vám podrobil moře, abyste mohli jíst čerstvé a jemné maso, jež se v něm nachází...“ (16:14)

„Je vám povoleno lovit mořské tvory i používat potravu moře k vašemu užitku i užitku těch, kdo cestují po moři...“ (5:96)

„Budiž pochválen Alláh, že nic neopomněl, neboť: Tvůj Pán nikdy nezapomíná.“ (19:64)

Zakázaná suchozemská zvířata

Co se týče suchozemských či pozemských zvířat, Alláh zakázal pouze konzumaci vepřového masa a jakéhokoli zvířete, jež zemřelo samo o sobě nebo bylo obětováno někomu jinému než Alláhovi, dále pak zakázal pití krve. Tyto zákazy se výslovně uvádějí v textu Koránu a jsou tvořeny, jak jsme si vysvětlili, čtyřmi hlavními a deseti vedlejšími kategoriemi.

Současně Korán říká o Poslu Alláha (mír s ním): „...povoluje jim, co je prospěšné, a zakazuje, co je škodlivé...“ (7:157)

Nečisté jsou ty věci, které, ač je někteří jedinci možná mají v oblibě, si lidé obecně hnusí. Příkladem může být situace, kdy během konfliktu v Chajbaru Prorok (mír s ním) zakázal pojídání masa zdomácnělých oslů.

Dalším příkladem téhož je výrok (hadíth) v podání al−Buchárího i Muslima, kde se hovoří, že Prorok (mír s ním) "zakázal pojídání veškeré dravé zvěře se špičáky a všech ptáků s pařáty". "Dravá zvěř" označuje dravce, kteří loví, trhají a žerou druhá zvířata, čili lva, leoparda, vlka a další; ptáci s pařáty jsou sokol, orel, jestřáb a jiní ze skupiny dravců.

Podle Ibn 'Abbáse jsou zakázané pouze čtyři kategorie uváděné v Koránu, zato šelmy, které zakázal Prorok (mír s ním) mají být považovány spíše za nežádoucí (makrúh) než za zakázané (harám). Ibn 'Abbás také dodal: „Lidé z předislámských dob jedli určité potraviny a jiným se vyhýbali, a to dle své libovůle. Potom však Alláh seslal Svého Proroka (mír s ním), zjevil Svou Knihu a uzákonil, co je přípustné a co je zakázané. Tudíž co připustil, je povolené, co zakázal, je zakázané, a o čem mlčí, to je povolené.“

Poté Ibn 'Abbás zarecitoval slova Koránu: Řekni Muhammade: „V Poselství, jež mi bylo vnuknuto, se těm, kdo si ho přejí jíst, nezakazuje žádné maso, kromě masa zdechlin, tekoucí krve a vepřového, poněvadž je nečisté a zakázané, a kromě masa obětovaného někomu jinému než Alláhovi. Avšak není−li zbytí v případě nutnosti a nejedná−li se o úmyslnou neposlušnost a překročení patřičných mezí, pak jste bez viny, neboť Alláh je Odpouštějící, Nejmilostivější.“ (6:145)

Na základě tohoto verše Ibn 'Abbás argumentoval, že maso zdomácnělých oslů se jíst může. Imám Málik s ním souhlasí a potvrzuje, že šelmy jsou spíše nežádoucí (makrúh) než zakázané (harám).

Juristé se shodují na tom, že proříznutím hrdla zakázanému zvířeti se z něj sice nestane povolené (halál), ale jeho kůži bude možno použít i bez vyčinění.

Požadavky na porážku podle islámu

Suchozemská zvířata povolená k jídlu se dělí na dvě skupiny. Do první skupiny patří zvířata, která jsou ochočená nebo domestikovaná, například velbloudi, krávy, kozy, drůbež a další opeřenci, kteří se chovají na statcích nebo v domácnostech, a druhou skupinu tvoří zvířata nezkrocená a divoká. Zvířata první kategorie musí být podle islámských pravidel poražena předepsaným způsobem, aby byla povolená ke konzumaci.

Podmínky islámské porážky

Podle islámské legislativy šarí'i musí být k právoplatnému očištění masa zvířat splněny tyto podmínky:

1. Zvíře by mělo být podříznuto ostrým předmětem (i kdyby to měl být kus kamene nebo dřeva), kterým lze proříznout cévy a nechat zvíře vykrvácet. 'Udaj ibn Hátim vypravuje, že se zeptal Proroka (mír s ním): „Posle Alláha, chodíme na lov a někdy s sebou nemáme nůž. Můžeme použít ostrý kámen nebo kus dřeva či rákosu? Prorok (mír s ním) odvětil: ,Cílem je nechat zvíře vykrvácet s pomocí čehokoli, co máte s sebou, a vyslovit nad ním jméno Alláhovo.‘“
 
2. Porážka musí být provedena podříznutím hrdla nebo probodnutím hrdelní jamky s cílem usmrtit zvíře. Ideální je přeříznout průdušnici, jícen a obě krční tepny. Nicméně je−li nemožné obětovat zvíře tímto konkrétním způsobem, druhá podmínka se ruší. Zvíře třeba může spadnout po hlavě do úzké jámy a pak se mu nelze dostat k hrdlu, anebo může zdivočet, kopat kolem sebe a utíkat. V těchto případech se používá postup dodržovaný u lovné zvěře, kdy stačí zranit zvíře na kterékoli části těla a nechat ho krvácet. Al−Buchárí a Muslim zapsali toto vyprávění Ráf'iho ibn Chudajdže: „Byli jsme na cestě s Prorokem (mír s ním), když nám utekl jeden velbloud. Jelikož nikdo neměl koně, jeden z družiny vystřelil šíp, který zasáhl velblouda a zranil ho. Prorok (mír s ním) pravil: ,Některá zvířata jsou jako divoká zvěř a chovají se skuteč− ně nepříčetně. Proto se jim musíte přizpůsobit a použít stejné metody porážky jako v lovu.‘“

3. Během porážky nesmí být vysloveno jiné jméno než Alláhovo − v této podmínce se shodují všichni právníci. Lidé z předislámských dob se snažili naklonit si svá božstva a modly obětinami zvířat: buď vzývali jejich jména při porážce nebo je obětovali na oltářích zasvěcených těmto božstvům. Jak jsme již uvedli dříve, Korán tyto praktiky zavrhl slovy: „Zakázáno máte maso... nad nímž nebylo při porážce vysloveno jméno Alláhovo... a zvířata obětovaná na kamenných oltářích...“ (5:3)

4. Během porážky musí být vysloveno jméno Alláha. Tato podmínka jasně vyplývá z koránských textů i z Prorokových výroků. Alláh Nejvznešenější říká: „Jezte tedy z toho, nad čím bylo vysloveno jméno Alláha, věříte−li v Jeho Znamení.“ (6:118)

  „A nejezte z toho, nad čím nebylo proneseno jméno Alláha, neboť by to byl bezbožný čin…“ (6:121)

 A Posel Alláha (mír s ním) prohlásil: „Vytryskne−li (ze zvířete) krev a bylo−li nad ním vysloveno jméno Alláha, můžete z něj pojíst.“

Tuto podmínku podporují další spolehlivé výroky, které uvádějí, že i během lovu musí být proneseno jméno Alláha, ještě než vypustíte šíp nebo pustíte honicího psa. Toto téma probereme později v oddíle věnovaném lovu.

Někteří učenci zastávají názor, že i když musí být proneseno jméno Alláha, není nutné ho vyslovit v okamžiku porážky zvířete podle nich ho lze vyslovit i před jídlem, jelikož pak by nebylo možné tvrdit, že bylo snědeno jídlo bez vyslovení jména Alláha. V al−Buchárího sbírce Sahíh lze nalézt výrok (hadíth) připisovaný 'Ájše, která řekla: „Někteří lidé, kteří se nedávno stali muslimy, řekli Prorokovi (mír s ním): ,Lidé nám přinášejí maso a my nevíme, bylo−li nad ním proneseno jméno Alláha či nikoliv. Máme ho jíst nebo ne?‘ Prorok (mír s ním) odvětil: ,Vyslovte jméno Alláha a jezte.‘“

Moudrost islámského způsobu porážky

Moudrost islámských pravidel porážení spočívá v tom, že zvíře je připraveno o život co nejrychlejším a co nejméně bolestivým způsobem odtud vycházejí požadavky ostrého nástroje a podříznutí hrdla. Je zakázáno trhat hrdlo pomocí zubů nebo nehtů, protože by to způsobovalo zvířeti bolest a mohlo by ho to zadusit. Prorok (mír s ním) doporučoval nabrousit nůž a uklidnit zvíře: „Alláh nařídil, abychom byli vždy laskaví (a co nejlepší). Je−li třeba obětovat, udělejte to co nejlepším způsobem, a proto když porážíte, nejdříve si naostřete nůž a uklidněte zvíře.“

V jiném hadíthu vyprávěném Ibn 'Omarem Prorok praví: „Když někdo z vás poráží zvíře, ať to dokončí,“ čímž chtěl říci, že bychom si měli dobře nabrousit nůž a nakrmit, napojit a utišit zvíře, než ho obětujeme.

Ibn 'Abbás zaznamenal, že Prorok (mír s ním) jednou spatřil muže, který složil ovci na zem a pak si začal brousit nůž. Prorok (mír s ním) ho pokáral slovy: „Copak chceš, aby to zvíře zemřelo několikrát? Proč sis nenabrousil nůž dříve, než jsi ho složil na zem?“

Omar kdysi zahlédl muže, jenž táhl ovci za nohu stranou, aby ji porazil, a zvolal: „Běda ti! Proč ji neodvedeš na smrt slušnějším způsobem?“

Smyslem tohoto pravidla je být laskavý k nebohému zvířeti a pokud možno ho ušetřit zbytečného utrpení. Lidé v předislámském období měli v oblibě uřezávat živým velbloudům hrby a živým ovcím tlusté ocasy a pak je jíst. Prorok (mír s ním) učinil konec těmto barbarským praktikám zákazem konzumace jakékoli části zvířecího těla získané tímto způsobem: „Jakákoli část těla uříznutá živému zvířeti je mrtvé maso.“

Význam pronesení jména Alláha

Vyslovení jména Alláha za účelem očištění aktu porážky má zjevný smysl a bude dobře, když se nad ním zamyslíme.

Za prvé stojí tento postup v protikladu k praktikám modlářů a lidem z předislámské doby, kteří při porážce zvířat pronášeli jména svých neexistujících božstev. Vždyť pokud se polyteista nezdráhá vzývat jméno falešného božstva, jak by mohl věřící opomenout vyslovení jména opravdového Stvořitele?

Za druhé jsou tato zvířata, stejně jako lidské bytosti, stvořena Alláhem a stejně jako lidé jsou obdařena životem. Jak by si mohl člověk dovolit ovládat je a připravovat o život, aniž by nejprve získal svolení od svého a zároveň jejich Stvořitele, Jemuž všechno náleží? Vyslovením jména Alláhova během porážky v podstatě prohlašujeme, že k tomu máme od Alláha povolení, jako kdyby ten, kdo obětuje zvíře, říkal: „Tento můj čin není činem agrese vůči vesmíru ani projevem útisku tohoto stvoření − ve jménu Alláha porážím, ve jménu Alláha lovím a ve jménu Alláha jím.“

Z knihy Povolené a zakázané v Islámu, Yusuf al-Qaradáwí
Z anglického jazyka přeložil: Robert Hýsek