Hovor muslimky s hosty nebo s muži

Podle ověřeného hadíthu Prorok (mír s ním) řekl: „Ostych je ve víře.“ a „Ostych přináší jen dobro.“ Ostych je chvályhodnou vlastností jak mužů, tak i žen, u žen však ještě více, neboť patří k ženskosti. Proto žena většinou nenavazuje rozhovor s cizími muži, někdy je to však spíše záležitostí tradic a zvyků, které se v jednotlivých zemích, v různých dobách a situacích liší.

Důležité je, abychom věděli, že islámské právo ženě nezakazuje hovořit s mužem nebo muži se ženou, pokud je třeba a pokud je hovor v mezích islámské morálky a pravidel.

Bůh Všemohoucí promluvil k ženám Prorokovým (mír s ním), matkám věřících, takto:

„Ženy Prorokovy! Nebuďte jako lecjaká jiná žena! Chcete-li být bohabojné, pak nebuďte příliš poddajné v řeči své, aby po vás nebažil ten, v jehož srdci je choroba, nýbrž mluvte slova vhodná!“ [Korán 33:32]

Přestože manželky Prorokovy jsou zcela zvláštní případ a některá nabízení se týkají pouze jich a jsou mnohem přísnější než vůči jiným, nebyl jim zakázán hovor jako takový, ale bylo jim zakázáno, aby byly v hovoru příliš poddajné. Poddajnost v řeči znamená přílišnou zjemnilost, takže po ženě může začít bažit ten, koho ovládne chtíč a uposlechne vábení přirozených instinktů. O takovém člověku se v Koránu hovoří jako o tom, v jehož srdci je choroba, tedy choroba silného chtíče. Naopak vhodný hovor v mezích žádoucí morálky je dovolen: „Mluvte slova vhodná“. 

Podle hadíthů je v pořádku, když muž pozdraví ženu a naopak a také když muž navštíví nemocnou ženu a naopak.

Neznamená to však, že je zde dán volný průchod k tomu, aby muž sděloval ženě všechno možné, každou maličkost a naopak. To odmítá již logika a vkus před samotným islámským právem. Nicméně žena může hovořit s mužem, pokud je to její příbuzný, nebo příbuzný z manželovy strany, učitel, soused nebo nadřízený v práci a tak podobně, jestliže to vyžadují životní situace a vzájemné mezilidské vztahy a to nejen v této době, pokud zde existuje důvěra, je zabráněno svádění a vyskytují se běžné okolnosti.

Je běžnou praxí v mnohých islámských zemích, že muži zdraví ženy a naopak, pokud se potkají, hovoří spolu ("vhodnými slovy") o tom, co je zajímá, se svolením manželů, otců a bratrů (Moje poznámka: Někteří muži si nepřejí, aby se žena příliš vybavovala s cizím chlapem, neboť se může stát snadno terčem pomluv, záleží tedy určitě na společnosti...), a žádný islámský učenec jim toto právo neupírá.

Na druhé straně nepopíráme, že v některých zemích se ustanovily přísné tradice týkající se žen, které je tímto uvězní v domě a odsoudí je k doživotnímu vězení. Někteří islámští učenci tuto tendenci podporují, ale jednoznačně prokazatelné a jasné důkazy islámského práva tomu odporují, stejně jako smysl islámského práva, zájmy lidí a historický pokrok a vývoj člověka.

A Bůh ví nejlépe. 

Yusuf al-Qaradáwí (islamweb.cz)